Když je potřeba psát silnější než chuť hrát na schovávanou...

Výkřiky k davu

I dny obyčejných věcí jsou fajn

7. června 2015 v 16:25 | Uraluska
Včera v Praze skončily Dny víry. Když jsem o nich v jejich průběhu dohledávala nějaké další informace, narazila jsem i na občasné stížnosti lidí na tohle pojmenování. Že prý proč dny víry, když víra je normální, když člověk věří každý den, stejně jako každý den spí, dýchá, …

Mírně mě to nadzvedlo ze židle, a nebude to zdaleka jen tím, že sama něco o všední, každodenní víře prohlásím jen těžko. Znamená snad to, že je něco všední a obyčejné, také to, že si to nezaslouží naši pozornost, ať už v podobě oslavy, společného praktikování, přednášek na související témata, nebo třeba v mnoha ohledech nesouvisejících akcí, které mají za cíl prostě na věc upozornit a připomenout ji?

Proč by nemohly být třeba dny spánku? To, že lidé spí každý den, je nejspíš pravda ještě mnohem víc než to, že každý den věří. A přece se mimochodem nedá tvrdit, že každý člověk spí správně a dostatečně. Vždyť by mohla být na pár dní zřízená místa, kam si kdokoliv může jen tak přijít, lehnout si a odpočívat. Můžeme udělat přednášky o fázích spánku, o psychologických (a třebas i nepsychologických) výkladech snů, o poruchách spánku. I téma spánku konkrétně, a zvlášť pak odpočinku celkově, je fotogenické, tak by snad mohla být i nějaká výstava. A což takhle ňuchání nad spícími plyšáky nebo polštářové války?

Nebo dny dechu? Kolik z nás umí tak základní věc jako cíleně dýchat do hrudi a do břicha? Pro spoustu lidí je to rutina, ale třeba nejsem jediná, kdo s tím má problém. Co jsou zač takzvaná dechová cvičení, která se doporučují při nervozitě? Kolik lidí se za minutu nadechne častěji než vy a jak se dýchá pod vodou? Jak v extrémně vlhkém prostředí a jak v kyslíkovém stanu (ponechme teď prosím bokem otázku neetičnosti takových stanů ve sportovním tréninku)? Může člověk zdokonalovat svůj dech?

Jisté kouzlo by mohly mít i dny lásky. Je možné lásku nějak zadefinovat? Liší se láska k člověku od lásky ke zvířeti? Jak odlišit lásku od jiných pocitů, ať už od přátelství, závislosti, obdivu či čehokoliv jiného? Dají se takové věci vůbec oddělit? Jen to by mohlo vydat na spoustu přednášek a besed. Mohli bychom mít místa, kam se lidé, budou-li chtít, přijdou vyznat z lásky. Daly by se uspořádat koncerty, může se podpořit aktivita zadarmových obejmutí (free hugs). Přidejte pár filmů o lásce a festival lásky máte skoro hotový.

Nebo by se daly dny lásky pojmout trochu netradičně, ale to už odbíhám od myšlenky normálních věcí... Trochu mě mrzí, že jsem nikoho nezkusila nadchnout pro svůj pár let starý nápad uspořádat něco, těžko říct, za co bych to vlastně měla označit, jestli za setkání, festival. Nicméně název to mělo, "Láska se neptá, lidi ano". Představovala jsem si, že by se v nějaký den či o nějakém víkendu mohlo umožnit setkání s lidmi žijícími v jakkoliv neobvyklém vztahu či majícími neobvyklé chutě - setkání s homosexuály (je mi líto, pro některé lidi to stále neobvyklé je), lidmi praktikujícími BDSM, pedofily, transsexuály, partnery z různých etnik, … Všechno pěkně v jeden čas na jednom místě. Znamenalo by to sehnat lidi, řešit bezpečnost a kdo ví co ještě, ale… No dobře, raději se vraťme k těm obyčejným věcem.

Máme den Země a taky světový den vody. A určitě jejich zavedením nikdo nechtěl říct, že bychom se mimo tyto dny neměli o svou planetu či o životodárnou kapalinu zajímat. Nic nám nebrání obdivovat je klidně v úplně jiném ročním období. Jen nás mimo tyto dny nic moc nenutí se o ně zajímat, nebo si třeba jen uvědomit, že tu jsou. Máme den matek, a taky to určitě neznamená, že svoje mámy máme milovat a obdivovat pouze tu druhou květnovou neděli. Dokonce nás nic nenutí to udělat během ní, ale neděláme-li to jindy, je takový den dobrou záminkou.

A máme třeba svatého Valentýna. Ten vlastně trpí něčím podobným. Část lidí ho odmítá jako americkou tradici (což mi přijde malinko smutné s ohledem na to, že šlo o evropského kněze, ale budiž, minimálně do vnitrozemní Evropy se slavení opravdu dostalo odjinud), část lidí ho nadšeně slaví a část se nad ním rozčiluje, že svého partnera přeci milují pořád, tak proč by mu to měli dokazovat nějak speciálně. Však ten svátek není o tom, že člověk bezpodmínečně musí zrovna dnes vyznat lásku či připravit malé překvapení, ale pokud to běžně nedělá, nebo k tomu snad potřebuje záminku, právě ji dostal.

Nějak podobně jsem za sebe vnímala i Dny víry. Nikoliv jako náznak, že víra je něco vzácného, nýbrž jako připomínku těm, kteří celkově věří málo, záminku těm, kteří na svůj duchovní život nemají dostatek času, a pozvánku těm, kteří v nějakém více či méně doslovném slova smyslu nevěří.

A jsem ráda, že byly. Zčásti kvůli svému vlastnímu hledání, zčásti prostě kvůli tomu, že podělit se o všední věci a pozvat k nim i jiné lidi je jednou za čas fajn.

Ne Jidáš, to my jsme zradili

12. května 2015 v 22:38 | Uraluska
Tak po troše váhání jdu i já zkusit využít humbuk okolo letošních maturit z češtiny k tomu, abych si zvýšila návštěvnost blogu. Bez Autorského klubu, navíc týden po maturitách, mi to asi nebude zase tolik platné, ale beztak začínám mít potřebu vykřičet svůj názor do světa.

Dneska (a hlavně za sebe) nechci kopat do maturantů (přestože někteří z nich by si to jistě zasloužili) ani do lidí z Cermatu (kteří by si to rozhodně zasloužili také). Chystám se trochu kopnout do všech těch lidí, kteří se teď do maturantů opřeli a vykládají, jak dnešní maturity nestojí za nic a půlka těch lidí se k maturitě ani neměla dostat. Ze všeho nejvíc do těch, kteří si to v klidu zkusili a zvládli, takže to přeci muselo být úplně triviální.

Nechci nikomu brát ani názor, ani pocit, že dřív byla maturita náročnější, a tedy hodnotnější. Pro začátek třeba proto, že takovému pocitu také podléhám. Naprosto souhlasím s tím, že někteří maturanti se k maturitě neměli vůbec dostat. Jenže bychom neměli zapomínat, že maturita je pro spoustu lidí hodně stresující záležitost, a jako takovou bychom ji měli hodnotit. Stejně tak bychom měli hodnotit výkony při ní podané a jakousi (ne)relevanci zkoušení testů někde v pohodlí domova.

Třeba já sama nejsem trémistka a na nějaké ošklivé nervy před důležitými událostmi netrpím. Pokud už na mě význam nějaké události dopadne, tak typicky tím, že se na ni snažím pořádně připravit. Prostě ve chvíli, kdy dojde na věc, se uklidním a podám výkon. Ale znám spoustu lidí, kteří při těch důležitých událostech opravdu bývají nervózní. S lehkou nadsázkou vám v tu chvíli neřeknou, ani jak se jmenují. V některých případech bez nadsázky.

Taky je trošku rozdíl mezi aktivní a pasivní znalostí. Vzdělaný člověk by pravděpodobně měl mít tu pasivní znalost mnohem větší než aktivní. Je jedno, jestli jde o principy jednotlivých vědních oborů, slovní zásobu, tradice nebo třeba ty problematické náboženské, mytologické, historické a vůbec další postavy. Navíc si myslím, že je dost rozdíl mezi znát jako vědět, nebo aspoň tušit, o čem se mluví, když to někdo zmíni, a znát jako hned poznat a sám si vybavit.

Celou dobu mířím k tomu, že správná argumentace by prostě neměla být nic jako "dneska jsem si to doma v klidu zkusil, ani jsem se na to moc nesoustředil a maturitu bych udělal, takže nechápu, jak to ti maturanti mohli nevědět". Argumentací pro žalostný stav znalostí maturantů může být něco jako Tak jsme dneska konečně psali ty testy, kterýma nám šéf už skoro dva měsíce vyhrožoval, že kdo je nenapíše, nedostane prémie. Nakonec to byly skoro maturitní testy z češtiny. A víte co? Napsal jsem to, včetně té otázky, co nebyla úplně na češtinu. Takže maturanti, zamyslete se.

Pro zajímavost fiktivní úryvek z díla, aneb když už na styl maturit, tak pořádně:

"Ale vždyť to není možné," namítl už poněkolikáté John.
V Anthonyho pohledu, teď zrovna upřeném právě na Johna, se mísí pobavení a zoufalství.
"Co máme udělat, abys nám uvěřil?" ptám se skoro vyzývavě.
John bezmocně klopí hlavu k zemi. "Jistě, bylo by to krásné, ale…," nedořekne.
Říkám si, že stát tu svatý *****, raději bych o čemkoliv přesvědčoval jeho. Člověk skoro lituje, že nemá rány v boku, kterých by se John mohl dotknout.

(doplňte na vynechané místo jméno apoštola)

Jelikož mi vyjadřování myšlenek jde v představách mnohem lépe než ve článcích, zkusím ji tu zformulovat ještě dost explicitně. Mám trochu pocit, jako bychom maturanty sami trochu zradili. Ne tím, že bychom od nich chtěli něco nehorázného, ale že je s odvoláním na nesrovnatelné podmínky soudíme, a co hůř, odsuzujeme. Že neřekneme "Jo, ten stres je ale mrcha, co?", ale "Jako pokud ti tohle nebylo jasné, tak nemáš u maturity co dělat".

A teď mě prosím omluvte, jdu si pustit Medvídka… "Za třicet stříbrných z medvídka padá sníh a ti římští psi ho sjíždějí na saních, o Vánocích…"

Nebo mi povězte, co si o tom všem myslíte vy :)
 
 

Reklama