Když je potřeba psát silnější než chuť hrát na schovávanou...

Tápání u křížku

(Ne)Náhody kolem mě

23. května 2015 v 21:00 | Uraluska
Tak si říkám, co si myslet o různých náhodách, které se mi teď dějí na každém druhém kroku. A když ne na druhém, tak na třetím. Celkově hodně věřím na to, že to, čeho si všímáme a co nás zaujme, překvapivě mnoho vypovídá o našich potřebách a pocitech. A že speciálně máme-li pocit, že se něco, co se z podstaty děje spíš náhodou, v našem životě děje překvapivě často, bývá to buď něco, po čem toužíme, nebo čeho se bojíme. Ale co když se to opravdu jen děje podivně často? A co když je něco opravdu jen zajímavá okolnost?

To, že jsme zrovna my tři šli tmou, až jsme vylezli přímo před kostelem. (Bylo by na dlouhé vyprávění, kdo jsou ti další dva a proč zrovna my tři je něco zvláštního, ale zahrnovalo by mimo jiné naši diskusi o víře.)

To, že mě v metru upoutal zrovna plakátek na Dny víry.

To, že se mě tuhle v autobuse nějaká naprosto neznámá paní ptala, jestli jsem pobožná.

To, že v knížce, do které jsem se před pár dny začetla, podle všeho fantasy pohádce pro děti, se nějaké slovo odvozené od křesťanství objevuje bez nadsázky na každé stránce.

To, že si najednou uvědomuju křesťanský motiv v písničkách, které mám už několik let ráda.

To, že jsem při zvědavém, napůl náhodném nakouknutí do snílkovského Adita odjevila zrovna Rady Zkušeného ďábla a skrze diskusi pod jedním článkem něco víc ze života C. S. Lewise.

To, že mě nedávno zvědavost a rozklikávání profilů lidí, co napsali příspěvek na stránku jedné události, dovedly až na facebookový profil Akademické farnosti Praha - Salvátor.

To, že ve městě najednou potkávám mnohem víc lidí s křížkem na krku (nebo si jich mnohem víc všímám?).

Vlastně i to, že se kvůli maturitám najednou řeší, jestli mají lidi znát biblické příběhy…

Jsou to všechno jen obyčejné náhody, nebo je to něco víc? A mám něco odvozovat z toho, že si jich tolik všímám a tolik mě fascinují?

Nehledáme nakonec všichni stejně?

8. května 2015 v 11:13 | Uraluska
Už odmala mě učili nepřehánět to se slovem "nikdy" a já se to vcelku ochotně naučit nechala. Snažím se to slovo používat jen s rozmyslem. Příliš si nebráním říkat, že se něco nikdy nestalo, ale s tím, že se něco nikdy nestane, bývám opatrná. Ostatně, sama jsem pár těch nikdy trochu nabourala.

Přesto jsem určitě mnohokrát něco v tomhle duchu prohlásila. A pravděpodobně hned několikrát se mi povedlo v životě prohlásit, že ať se stane, co se stane, nikdy nebudu v Boha věřit stejně jako ti, kteří vyrůstali ve věřící rodině.

Přišly další roky života a další rozhovory s věřícími, převážně z řad kamarádů a známých. A já si najednou vůbec nejsem jistá, že tohle nikdy je o cokoliv silnější než ta ostatní nikdy. Že není tak snadno pobořitelné.

Mě rodina učila, že Bůh není. No, přesněji řečeno mě rodina neučila, že Bůh je. Ale dnes hádám není možné vyrůst bez toho, aby člověk od spousty lidí slyšel, že Bůh není. Statistiky, které jsem potkala, jsou neskutečně rozlítané, ale i podle těch (v určitém slova smyslu) nejoptimističtějších je v naší republice zhruba 50 % lidí nevěřících. Podle jiných je to skoro 90 %.

Každý, kdo chce mít ve svém světě prostor pro Boha, si v sobě musí srovnat nějaké věci, které tvoří alespoň zdánlivý rozpor mezi vírou a skutečností. Nejde jen o notoricky známé archeologické nálezy a teorii Stvoření. Je tu katolické (a nejspíš nejen katolické) učení, že zvířata nemají duši, které asi narazí na problém nejpozději s vaším prvním domácím mazlíčkem. Je tu samotný fakt, že odhalujeme nové a nové fyzikální zákony, nové biologické principy, nahrazujeme dřívější náhodu (či vyšší síly) novými objevy. A vůbec, je tu svět, který je sice nádherný, ale děje se v něm neskutečné zlo. Jsou tu jiné planety. A jiné galaxie.

Ono se to všechno s Bohem nejspíš vůbec nemusí vylučovat. Naopak se to možná může bezvadně doplnit. Ale nevím, jestli je najít to doplnění snazší pro mě jako nevěřící, nebo pro někoho, kdo odmalička vyrůstá v tom, že Bůh je. Stejně si to člověk musí nějak spojit a obhájit před sebou. Když vám rodiče řeknou, že lhát se nemá, taky se pak musíte nějak porvat s tím, že potkáte milosrdné lži.

Dlouho jsem měla pocit, že věřící lidé prostě přirozeně mají krásný vztah s Bohem, tak jako má třeba spousta z nás v dětství přirozeně krásný vztah s maminkou. Ale postupem času zjišťuju, že to tak snadné možná není. Že spousta těch lidí sice vyroste v tom, že Bůh je, ale ten vztah tam nějak chybí. Že se objeví až časem, často nesměle či po různých obdobích nejistoty.

Že nikdy nebudu věřit stejně, jsem prohlašovala zejména proto, že jsem o tom byla přesvědčená. Přišlo mi samozřejmé, že nebudu věřit stejně hluboce, právě proto, že znám i pohled na svět bez Boha. Myšlenka, že Bůh být nemusí, pro mě vždycky byla přijatelná, zatímco pro věřící by to přece mělo být tak, že Bůh prostě je.

Dokud jsme malí, jsou věci pravda, protože "to tak prostě je", a zejména protože nám to říkali rodiče. Jak stárneme, začneme - a zvlášť u abstraktních otázek - čím dál víc potřebovat opřít své názory a znalosti o něco jiného, silnějšího. Tehdy možná Bůh přestává existovat "protože to říkají rodiče" a začíná existovat "protože něco jiného". Čekala bych, že tím něčím jiným je často právě vztah s ním, vztah dávající jistotu, že Bůh skutečně existuje.

Ale ten vztah se musel někde vzít. Možná při modlitbách, možná při mších, možná někde úplně jinde. Otázka vnitřní víry je prý dost intimní a často těžko popsatelná, takže nevím, nakolik se dá na něco takového vyptávat a zejména nakolik je možné dostat odpovědi. Ale když se ten vztah někde vezme, nějak, proč by se případně nemohl podobně vytvořit i u mě? Proč by se nemohlo stát, že si najednou uvědomím, že tu ten vztah vlastně je, že Boha znám a miluju?

Kdyby se něco takového mělo stát, byl by opravdu ještě rozdíl mezi mnou a těmi, kteří sice vyrostli ve věřícím prostředí, ale vztah s Bohem si také museli najít nějakou blíže neurčenou cestou? Když vezmu trochu absurdní analogii… pokud jedno evropské dítě vychovám v tom, že existují všechny kontinenty, a druhému zatajím Austrálii, a za spoustu let obě děti (třebas už dospělé) Austrálii navštíví, budou v ní věřit jinak?

(Já vím, Austrálii navštívit můžeš, ale s Bohem si nepokecáš… jen si nějak nejsem jistá, že to platí. Nevím, jestli člověk nemůže dostat něco ekvivalentního návštěvě světadílu, něco, po čem on sám prostě a jednoduše ví, že to celé je skutečné. Prostě jestli vlastně všichni nehledáme tu jistotu, že to tak je.)
 
 

Reklama