Když je potřeba psát silnější než chuť hrát na schovávanou...

Články na pár slov

Je suis Katka

14. června 2015 v 22:53 | Uraluska
Drze přiřazeno k Tématu týdne Malá kapka v obrovském oceánu.

Možná vám titulek či přiřazení článku k Tématu týdne bude připadat laciné. Neříkám, že není. Celkově je nejspíš použití cizího příběhu laciné. Ale nedá mi to.

Inspiraci titulku asi nemusím vysvětlovat. Když na začátku ledna islámští extremisté vyvraždili redakci časopisu Charlie Hebdo, miliony lidí po celém světě psaly do statusů a sdílely na nejrůznějších sociálních sítích heslo Je suis Charlie. A ti, kteří nesouhlasili s formou a obsahem satiry v Charlie Hebdo, ale chtěli svou solidaritu vyjádřit, používali heslo Je suis Ahmed.

Jakou Katku mám na mysli, byste asi taky zvládli vymyslet, zvlášť když článek vzniká v době, kdy je na titulce Blog.cz stále odkaz na článek na Srdci. Katka, jedna z mnoha a mnoha blogerek na téhle službě, ale nejspíš (snad!) jediná, která se rozhodla dobrovolně ukončit svůj život skokem pod metro.

V článku Kroky osudu se vypisuje z děsivých věcí, zejména ze svého sexuálního zneužívání v dětství. Zatímco policie (doufejme) prošetřuje okolnosti Katčiny sebevraždy, na Srdci blogeři litují, že Katku nepoznali dřív a nemohli jí pomoci, další se dohadují o bezohlednosti sebevražd skokem pod metro či klasický vlak a o nevhodnosti takových dohadů v takové chvíli.

Mezi mnoha hlasy a mnoha komentáři se ale objevují i poznámky, které mi přijdou svým způsobem nejděsivější a nejdůležitější. To se dostávám k tomu tématu týdne. Katka se vší pravděpodobností byla jen jednou z mnoha dívek, respektive jedním z mnoha dětí, které zažijí sexuální zneužívání v rodině, a také jedním z mnoha lidí, kteří se perou s depresemi či následky něčeho fakt hnusného a nemají v ostatních lidech dostatečnou oporu. Ona je vidět, ale je svým způsobem právě tou malou kapkou.

Nikdo z nás neví a nemůže vědět, jak moc jinak se mohl či nemohl Katčin příběh vyvíjet. Jestli by se něco změnilo, kdyby její blog četlo víc lidí a alespoň slovně ji podporovali, kdyby se naopak některé komentáře neobjevily, kdyby ji někdo vytáhl na osobní setkání (pokud by se nechala), a dalších kdyby je mnoho.

Ale troufám si prohlásit, že okolo nás určitě jsou lidi, kteří přímo teď potřebují pomoc svého okolí. Možná pomoc s podáváním trestního oznámení, možná obětí, možná jen pochopení, tiché ujištění, že je neodsuzujeme, přestože se zrovna v nějakém smyslu nechovají ideálně.

Odhalování jakýchkoliv forem týrání je pochopitelně práce pro policii, OSPOD a kdo ví koho ještě. Ale všímavost a podání pomocné ruky je práce také pro každého z nás. Nejhorší je, že typicky nevíme, že teď je potřeba zabrat. Ti lidé, kteří mají fakt vážný problém, nepřijdou a nevybalí na nás: "Hele, je to takový blbý, ale mě někdo blízkej zneužívá, já se z toho začínám hroutit a potřebuju pomoc."

Mám za sebou pár kurzů pro dětské vedoucí, kde se učí, mimo jiné čeho si všímat, co může být znakem nějakého vážného problému, a stejně bych si ani omylem nevsadila na to, že problém poznám. Ale to jsem už dost odbočila od podstaty článku.

Snažila jsem se hlavně říct, že jen u nás je spousta zneužívaných dětí, které jejich zážitky (dá-li se tomu tak opravdu říkat) v nějaké formě doženou a způsobí jim problémy. V mezích toho, že jsem vyrostla ve skvělé fungující rodině (a tedy v rámci své naprosté neschopnosti skutečně se vžít do jejich pocitů), s nimi soucítím a doufám, že zbytek života přeci jen prožijí o kus radostněji.

Chtěla bych vyjádřit obrovskou podporu všem, kteří se s problémem sexuálního zneužívání dětí potýkají (ať už jako s vlastním zážitkem, nebo jako se zážitkem někoho jim blízkého), a neméně obrovský dík všem, kteří takto zneužívaným dětem pomáhají, stejně jako těm, kteří se snaží takovým událostem předcházet, a dojde-li na ně, důsledně postihovat viníky. Doufám, že nic takového nebudu muset nikdy řešit, ale ještě silněji a úpěnlivěji doufám, že zkříží-li se mé cesty někdy s cestami člověka, který to řešit musí, budu mít dost nerozumu na to, abych se zrovna chovala ne racionálně, ale tak, jak to tomu člověku pomůže, a dost síly na to, abych, protnou-li se naše cesty nějak výrazněji, to také dokázala řešit a dotyčnému pomoci. Svým způsobem doufám, že objeví-li se v mém osobním či internetovém životě nějaká jiná Katka, stanu se jedním z mnoha důvodů, proč se ona bude probíjet životem dál. To všechno se snažím vecpat do těch pouhých tří slov: Je suis Katka.

Protože spousta z nás umí zázraky se slovy na papíře, spousta z nás umí zázraky s foťákem v ruce, spousta z nás umí zázraky s nějakým hudebním nástrojem, ale málokdo z nás umí zázraky s cizími životy. A to je druhý pohled na malou kapku v obrovském oceánu - když všichni přispějeme svou troškou radosti či naděje, ono to ten oceán na ovlivnění něčího života dá. A to už bude jedno, jestli ovlivňujeme život někoho, jehož problémy jsou jasně vidět, nebo někoho, kdo si své starosti nosí v sobě.

Poznat a (ne)hodit kamenem

7. června 2015 v 16:46 | Uraluska
Sepsáno na Téma týdne Jeden den v cizím těle

Je to nejspíš už dost dávno, kdy jsem opravdu chtěla být v cizím těle, a i tehdy to mnohem víc bylo v cizí roli než skutečně v cizím těle. Ani v těch pár dnech, kdy jsem téměř neslyšela, jsem o cizí tělo nestála, to jsem jen chtěla svůj sluch zpátky. Vím, že jsem kdysi chtěla být chovatelkou pokémonů (pozor, chovatelkou, nikoliv trenérkou), ale spíš než stát se nějakou postavou jsem se chtěla náhle ocitnout v pokémoním světě. Nevím, jestli jsem si někdy hrála na princeznu, ale určitě jsem si hrála třeba na doktorku. Jak ovšem říkám, to mi šlo víc o roli doktorky než o tělo nějaké konkrétní.

Ani teď v dospělosti... možná pro mou psychiku raději řekněme v pokročilém dospívání, netoužím být v cizím těle. Snad jen když si zrovna nejsem schopná otevřít marmeládu a musím žádat kolegu v kanceláři, brala bych mužskou sílu. Občas by se mi líbilo vidět svět cizíma očima, ale na to by přítomnost v cizím těle fungovala, jen kdyby zahrnovala i cizí myšlení (a k tomu bych si potřebovala zachovat to své, abych si z toho mohla něco odnést, takže by to nejspíš bylo celé pěkně divoké).

Když už se mi to prolíná skoro všemi články, občas zatoužím vidět svět očima člověka, který hluboce věří v Boha. Jindy bych zas chtěla pozorovat dohady ajťáků očima někoho, kdo informatice rozumí méně než já. Taky by mě kolikrát zajímal pohled vyučujících na nás studenty, ať už ve chvíli, kdy si špitáme o přednáškách, usilovně přemýšlíme nad písemkou či se neobratně vytáčíme u ústní zkoušky.

Ničemu z toho ale není na překážku mé tělo, nýbrž mé myšlení. Tak v čím těle bych se mohla chtít ocitnout, aby to byla nějak zajímavá zkušenost?

Dost možná v těle člověka, vůči kterému může mít společnost klidně spoustu předsudků na základě jeho vzhledu. Nebo na základě jeho postavení, pokud je z toho vzhledu vidět.

Stát se na den třeba holkou, která regulérně nemůže chodit a pohybuje se pouze na vozíčku. Stát se špinavým, otrhaným, smradlavým bezdomovcem. Stát se holkou, která má pořádnou nadváhu. Stát se nevidícím či neslyšícím člověkem (ale ideálně si z jeho myšlení vypůjčit schopnosti, abych byla srovnatelně samostatná). Stát se někým, kdo z fyziologických důvodů nemůže pořádně artikulovat. Stát se Romkou, Vietnamkou, Číňankou, Afričankou. Stát se prsatou blondýnkou. Stát se klukem s výrazně dívčími rysy.

Stát se takovým člověkem, prožít den v jeho těle a pak si (možná) stát za svými prohlášeními, že s předsudky to není až tak žhavé, že většina lidí jimi netrpí, nebo je alespoň dokáže rozumově odfiltrovat. Že vymlouvat se na ně je laciné a že nejlépe se s nimi bojuje prostě tak, že člověk je a raduje se.

Nebo se stát člověkem, který to vážně má těžké. To může být zas někdo s postižením, nebo třeba máma těžce nemocného dítěte. Člověk trpící ošklivými depresemi. Nebo někdo po hodně ošklivém zážitku, pohybující se mezi lidmi, kteří o tom vědí a třeba s tím neumějí moc pracovat. Jen tohle všechno už vyžaduje ocitnout se v cizím těle i s cizími myšlenkami, pocity, vzpomínkami.

Prožít takhle den a pak (ne)rozvádět své teorie o tom, že se to všechno dá zvládnout a že takové věci lidi neomlouvají, pokud se chovají hrozně.

Ne, nechystám se si tu nějak moc sypat popel na hlavu, obecně se považuju za dost tolerantní a ohleduplnou. Ale nepopírám, že si věci často představuju jako Hurvínek válku.

Třeba jsem vždycky chápala, že pohybovat se na vozíčku po městě je náročné. Věděla jsem, že třeba v pražském metru je mezera mezi nástupištěm a vagonem zákeřná, věděla jsem, že chybějící nájezdy můžou dost zkomplikovat život a že lampy uprostřed chodníku začnou v člověku najednou probouzet vražedné sklony. Prostě mi to všechno bylo jasné. Pak jsem jednou asistovala klukovi na vozíčku, musela jsem ho dostat domů.

A najednou to, že bezbariérové cesty jsou kolikrát o dost delší, dostalo úplně jiný rozměr. Zjistila jsem, že čert vem mezeru v metru, ale takový kostky na Václaváku, to je něco. A že to, že s člověkem na vozíčku se při tlačení vozíku špatně mluví, rozhodně není jen fráze. Od té doby jsem zvládla i věci jako protažení vozíčku rozmoklou lesní cestou s popadanými kmeny, ale stejně raději netvrdím, že chápu, co pohyb na vozíčku obnáší.

Nebo mi přišlo, že chápu stres a vyčerpání maminek, jejichž děti trpí nějakou ošklivou epilepsií či čímkoliv jiným, co s sebou nese časté záchvaty, ať už je přesná podoba záchvatu jakákoliv. Víte jak, prostě je to věčný stres, nejde si jen tak odpočinout, jen tak vypnout, je to vyčerpávající a vůbec.

Mno, zažila jsem jako organizátorka akci, jíž se účastnila holčina, která přesně takové záchvaty měla. Neměla je ani tak často, ale trvaly dlouho a bylo žádoucí při nich dohlížet, že si příliš neublíží (protože zařídit, aby si neublížila vůbec, jednoduše nebylo v našich silách). Pocity, které jsem dotčeným maminkám připisovala, neměly nic společného s frustrací z toho, že je pozdě, i pokud půjdu spát hned, budu ráno nevyspalá, a přece tu musím zůstat a dohlédnout na ni. Náročnost, kterou jsem si pro takový dohled představovala, rozhodně nezahrnovala výběr mezi dojít si na záchod a neopustit ji.

Měla jsem to pár dní, příležitostně, a i tak s pomocí několika dalších organizátorů. Ne, vážně netuším, jak se skutečně cítí a co skutečně zažívají mámy dětí, které se záchvaty bojují těžce.

Nejen tyhle zážitky mě naučily být opatrná s prohlašováním, že nějaké cizí těžkosti chápu a umít si je představit. Přesto se často neubráním pocitu, že to či ono přece nemůže být až tak zlé, že to ve skutečnosti musí jít zvládnout s úsměvem a že by se lidi měli víc snažit. Třeba by den v cizím těle byl další cennou lekcí na toto téma.

Co vy? Plnili byste si dnem v cizím těle sny, nebo byste si tím raději nechali dát lekci?
Zjistili jste někdy, že jste si cizí život představovali hodně zjednodušený?

Černobílý ještě nemusí být binární

25. května 2015 v 17:06 | Uraluska
Sepsáno na Téma týdne Černobílý svět

Huh, přemýšlím, kolik čtenářů jsem si odradila použitím toho pro leckoho tajuplného či děsivého slovíčka. Ale příliš se pohybuji mezi ajťáky a mé vyjadřování dávno pochytilo nádech ajťáčtiny.

Kdysi mě trochu vyvedl z míry nějaký grafický editor. Chtěla jsem klasickou fotku z digitálního foťáku převést na černobílou, ale v efektech nic jako Černobílý nebylo. Pak jsem to, co jsem hledala, našla pod heslem Odstíny šedi. Tomu, co jsem chtěla, to vlastně bylo mnohem blíž.

Svět z černobílých fotografií nebo černobílých filmů bychom asi klidně mohli za černobílý označit také. Ale v takovém světě přeci nejsou jen dvě barvy. Je v něm spousta té šedé, je v něm světlo a stín, jsou v něm ostré hrany i plynulé přechody.

A přesto označením černobílý většinou myslíme dvě jasně oddělené možnosti. Když nabádáme lidi, ať svět nevidí tak černobíle, neznamená to typicky, aby si začali všímat barev, ale aby uznali nějaké možnosti mezi dvěma extrémy. Aby z toho, že je něco černé, neusuzovali hned, že je to bílé, ale třeba tmavě šedé.

O kolik snazší by to všechno bylo, kdybychom se nemuseli k nečernobílému vidění světa nabádat. Kdyby každý uvažoval i druhou stranu mince, a taky možnost, že mince dopadne na hranu, nebo že po dopadu ještě znovu spadne, bude padat dál a nakonec třeba dopadne s jiným symbolem. Kdyby to každý bral tak, že věci jsou dobré i špatné zároveň, že můžou být v něčem dobré, v něčemu špatné.

Nebo by to všechno bylo mnohem těžší? Takových možností navíc, tolik myšlenek k rozvedení, a času stále stejně. Mohli bychom toho dělat stále stejně, kdybychom o všem víc přemýšleli? A byly by ty úvahy tak cenné, aby stály za zahození části jiné práce?

Ony ani myšlenky o černobílém světě nejsou černobílé, tamhle prosvítá světlo a tady je temné zákoutí…

Dávno nevíme, co se nevědělo

23. května 2015 v 20:52 | Uraluska
Sepsáno na Téma týdne Z generace na generaci

Už odmalička se děti učí o světě. Od rodičů, prarodičů a dalších příbuzných, od jiných dětí, známých i cizích, vlastně od cizích lidí celkově, později od učitelů, vedoucích, trenérů, … Když přehlédnu ty jiné děti, dá se říct, že se od starší generace dozvídají, co ta už stihla zjistit a vykoumat o světě. To je něco, co nám zůstane, i když zestárneme; jen už se pak nutně neučíme od starší generace, ale třeba i od té mladší.

Dříve nebo později se také začneme učit, že to či ono se dříve nevědělo. Lidé před sto lety neměli počítače, ve středověku nebyla žádná elektrika, natož splachovací záchody, a v pravěku toho nebylo daleko více. Zjistíme také, že to, co běžně známe my, možná lidi z jiných koutů světa zas tak běžně neznají.

Ale lidi zapomínají, a právě znalosti o tom, co se neví, se zapomínají snadno. Naopak těžko se uvažuje o světě tak, aby člověk vynechal právě ty nové poznatky. Pro začátek proto, že si člověk musí uvědomit, co má vynechat.

Relativně nedávno jsem zažila trochu šok a trochu prozření právě ve stylu "hej, ony se ty věci vlastně ještě nedávno nevěděly". Nebylo to v souvislosti s Internetem (ostatně, Internet se sice "narodil" dřív než já, ale svět de facto bez něj si pamatuju), ale s něčím, co je tomu tématu generací vlastně taky blízké, a to DNA.

Ani nevím, kdy jsem se naučila, že nějaká DNA existuje, ale dávno to vím. Sice bez podrobností, nicméně lecos o její funkci tuším. Ovšem informace, že její funkce a správný tvar byly pořádně popsané až v padesátých letech 20. století, mě lehce vyvedla z míry. Protože tohle přece lidstvo dávno zná. No, zjevně ne tak dávno.

Nebo něco úplně jiného… psala jsem asi před dvěma lety povídku, měla jsem ji už rozmyšlenou a opravdu sepisovala, když jsem se sekla. Jedna klíčová scéna předpokládala, že má hrdinka měla ve svých 16 letech, což vycházelo někam na rok 1990, s sebou na výletě mobil. Hmmm, asi ne. Přitom kdybyste se mě zeptali, kdy se začaly rozšiřovat mobilní telefony, zamyslím se a řeknu, že někdy po roce 2000.

Jenže víte jak, člověk se zamyslí, jak by se k někomu mohla dostat důležitá zpráva, když je dotyčný někde mimo domov - a mobil je přece tak evidentní řešení.

Abychom ovšem byli fér, tohle není jen mezigenerační. Pamatuju si, když mi kvůli jednomu projektu něco vysvětlovali lékaři. Asi třikrát museli své povídání zjednodušit, než jsme se domluvili. A když já před svými kamarády básním o něčem lingvistickém, občas to taky trvá několik otázek na to či ono, než pochopí, o čem to mluvím - poté, co jsem na sebe hrdá, jak jednoduše podané jsem si to připravila.

Každopádně s tím, jak se dozvídáme věci od starších lidí, a hlavně s tím, jak se objevují nové pokroky, objevy a vynálezy, posouvá se mezi generacemi vnímání toho, co je normální a běžné; posouvají se naše očekávání, co budou lidi znát a používat. Není to dobré ani špatné, jen přirozené… a občas velmi zajímavé.

Máme přizpůsobivé obvody

8. května 2015 v 11:15 | Uraluska
Sepsáno na Téma týdne Člověk na baterky

Snad každému z nás už někdy došla energie tak, že musel prostě "vypnout". Když se vám takhle vypne mobil, dáte ho na nabíječku, když vám odmítne svítit váš kapesní světlomet, vyměníte mu baterky za nabité. Co ale udělat s "vybitým" člověkem?

Základní pomoc je jednoduchá. Uložit do postele a nechat, ať se vyspí. Podat vodu, uvařit jídlo. Možná vyvětrat, ať se do místnosti dostane nějaký ten kyslík. Vlastně by se dalo pokračovat. Leč tohle všechno jsou věci, na která fungují
hlavně naše těla. Ne snad, že by tím nebyly důležité, naopak. Jen tak úplně nestačí.

Můžete mít odpočatého, sytého člověka, který stejně "nefunguje". Nemá chuť, a svým způsobem ani sílu něco dělat. Když už se do něčeho pustí, trvá mu to hrozně dlouho, protože beztak půlku doby přemýšlí o tom, jaký to má smysl. Myšlenky se mu toulají, ale přitom o ničem pořádně nesní, v nic pořádně nedoufá. Na co funguje chuť něco dělat?

U spousty lidí na čokoládu, to je takový častý všelék. U někoho na čaj, u někoho na kafe, a u některých lidí třeba na čerstvé mléko. Může fungovat na rozinky v jogurtu, cibulkové chipsy i na plátky salámu. Ale jako zdroj energie nemusí sloužit jen potraviny. Vlastně jako zdroj energie může klidně posloužit něco, co by člověku tu energii mělo zejména sebrat.

Znám spoustu lidí, kteří fungují na výlety, toulání se, odpustíte-li mi značně romantické pojetí, pak i na rozhovory s větrem. Ujdou třicet, čtyřicet, padesát kilometrů, přijdou nadšení a za další den zvládnou třídenní práci. To, že by měli být po takovém chození hlavně unavení, je nijak netrápí.

Já třeba hodně funguju na dunění pražců. Vážně, dobrý způsob, jak zařídit, abych dodělala nějakou práci, je posadit mě krátce před ní do nějaké staršího rychlíku a poslat v něm přes půl republiky. Taky funguju na zpívání s kytarou, zvlášť na zpívání ve větší skupině dlouho do noci. Teoreticky bych měla hlavně poznat ty hodiny, o které okradu spánek, ale v praxi spíš čerpám z toho nadšení, které v nějaké podobě přežívá ještě pár dní.

Nevím, jestli znáte lidi, kteří pravidelně přicházejí do kostela a odcházejí z něj nabití právě tou energií a chutí něco dělat, ale i takoví jsou. Další sáhnou po hezké knížce, jiní jdou běhat a ještě další se věnují výcviku psů.

Rozmanitost lidských obvodů je v tomhle přímo fascinující. Všichni máme něco, na co fungujeme, a málokteří dva lidé fungují na to samé, ale přece se u nás to nadšení někde bere. Mám ale stále silnější pocit, že v jedné věci se ty naše obvody přizpůsobit nedokáží.

Ty virtuální baterky v našich tělech mají poměrně malou kapacitu a musí se dobíjet často. Moc nefunguje je jednou nabít pořádně a pak z toho měsíc žít. Když ale přijde nějaké náročné období, klasifikace, zkouškové, nebo třeba větší množství zakázek v práci, spousta lidí sice zvýší svou spotřebu čokolády či kafe, ale ty své další zdroje energie omezí.

Místo výletu raději celý den sedí nad semestrálkou, místo knížky čtou specifikace objednávky, místo malování se učí data z historie. Často to dělají s myšlenkou, že první povinnosti, pak zábava, a té své milované činnosti se budou věnovat, až práci dodělají. Jenže práce pak často nejde od ruky, člověk se každou chvíli zasekne a příšerně často se musí přesvědčovat, aby v tom opravdu pokračoval.

Možná bychom tedy ani v opravdu náročných obdobích neměli zapomínat dobíjet své baterky… člověk nejspíš přeci jen musí dělat nějaké kompromisy, ale neměly by to být jen ústupky práci.
 
 

Reklama