Když je potřeba psát silnější než chuť hrát na schovávanou...

Poznat a (ne)hodit kamenem

7. června 2015 v 16:46 | Uraluska |  Články na pár slov
Sepsáno na Téma týdne Jeden den v cizím těle

Je to nejspíš už dost dávno, kdy jsem opravdu chtěla být v cizím těle, a i tehdy to mnohem víc bylo v cizí roli než skutečně v cizím těle. Ani v těch pár dnech, kdy jsem téměř neslyšela, jsem o cizí tělo nestála, to jsem jen chtěla svůj sluch zpátky. Vím, že jsem kdysi chtěla být chovatelkou pokémonů (pozor, chovatelkou, nikoliv trenérkou), ale spíš než stát se nějakou postavou jsem se chtěla náhle ocitnout v pokémoním světě. Nevím, jestli jsem si někdy hrála na princeznu, ale určitě jsem si hrála třeba na doktorku. Jak ovšem říkám, to mi šlo víc o roli doktorky než o tělo nějaké konkrétní.

Ani teď v dospělosti... možná pro mou psychiku raději řekněme v pokročilém dospívání, netoužím být v cizím těle. Snad jen když si zrovna nejsem schopná otevřít marmeládu a musím žádat kolegu v kanceláři, brala bych mužskou sílu. Občas by se mi líbilo vidět svět cizíma očima, ale na to by přítomnost v cizím těle fungovala, jen kdyby zahrnovala i cizí myšlení (a k tomu bych si potřebovala zachovat to své, abych si z toho mohla něco odnést, takže by to nejspíš bylo celé pěkně divoké).

Když už se mi to prolíná skoro všemi články, občas zatoužím vidět svět očima člověka, který hluboce věří v Boha. Jindy bych zas chtěla pozorovat dohady ajťáků očima někoho, kdo informatice rozumí méně než já. Taky by mě kolikrát zajímal pohled vyučujících na nás studenty, ať už ve chvíli, kdy si špitáme o přednáškách, usilovně přemýšlíme nad písemkou či se neobratně vytáčíme u ústní zkoušky.

Ničemu z toho ale není na překážku mé tělo, nýbrž mé myšlení. Tak v čím těle bych se mohla chtít ocitnout, aby to byla nějak zajímavá zkušenost?

Dost možná v těle člověka, vůči kterému může mít společnost klidně spoustu předsudků na základě jeho vzhledu. Nebo na základě jeho postavení, pokud je z toho vzhledu vidět.

Stát se na den třeba holkou, která regulérně nemůže chodit a pohybuje se pouze na vozíčku. Stát se špinavým, otrhaným, smradlavým bezdomovcem. Stát se holkou, která má pořádnou nadváhu. Stát se nevidícím či neslyšícím člověkem (ale ideálně si z jeho myšlení vypůjčit schopnosti, abych byla srovnatelně samostatná). Stát se někým, kdo z fyziologických důvodů nemůže pořádně artikulovat. Stát se Romkou, Vietnamkou, Číňankou, Afričankou. Stát se prsatou blondýnkou. Stát se klukem s výrazně dívčími rysy.

Stát se takovým člověkem, prožít den v jeho těle a pak si (možná) stát za svými prohlášeními, že s předsudky to není až tak žhavé, že většina lidí jimi netrpí, nebo je alespoň dokáže rozumově odfiltrovat. Že vymlouvat se na ně je laciné a že nejlépe se s nimi bojuje prostě tak, že člověk je a raduje se.

Nebo se stát člověkem, který to vážně má těžké. To může být zas někdo s postižením, nebo třeba máma těžce nemocného dítěte. Člověk trpící ošklivými depresemi. Nebo někdo po hodně ošklivém zážitku, pohybující se mezi lidmi, kteří o tom vědí a třeba s tím neumějí moc pracovat. Jen tohle všechno už vyžaduje ocitnout se v cizím těle i s cizími myšlenkami, pocity, vzpomínkami.

Prožít takhle den a pak (ne)rozvádět své teorie o tom, že se to všechno dá zvládnout a že takové věci lidi neomlouvají, pokud se chovají hrozně.

Ne, nechystám se si tu nějak moc sypat popel na hlavu, obecně se považuju za dost tolerantní a ohleduplnou. Ale nepopírám, že si věci často představuju jako Hurvínek válku.

Třeba jsem vždycky chápala, že pohybovat se na vozíčku po městě je náročné. Věděla jsem, že třeba v pražském metru je mezera mezi nástupištěm a vagonem zákeřná, věděla jsem, že chybějící nájezdy můžou dost zkomplikovat život a že lampy uprostřed chodníku začnou v člověku najednou probouzet vražedné sklony. Prostě mi to všechno bylo jasné. Pak jsem jednou asistovala klukovi na vozíčku, musela jsem ho dostat domů.

A najednou to, že bezbariérové cesty jsou kolikrát o dost delší, dostalo úplně jiný rozměr. Zjistila jsem, že čert vem mezeru v metru, ale takový kostky na Václaváku, to je něco. A že to, že s člověkem na vozíčku se při tlačení vozíku špatně mluví, rozhodně není jen fráze. Od té doby jsem zvládla i věci jako protažení vozíčku rozmoklou lesní cestou s popadanými kmeny, ale stejně raději netvrdím, že chápu, co pohyb na vozíčku obnáší.

Nebo mi přišlo, že chápu stres a vyčerpání maminek, jejichž děti trpí nějakou ošklivou epilepsií či čímkoliv jiným, co s sebou nese časté záchvaty, ať už je přesná podoba záchvatu jakákoliv. Víte jak, prostě je to věčný stres, nejde si jen tak odpočinout, jen tak vypnout, je to vyčerpávající a vůbec.

Mno, zažila jsem jako organizátorka akci, jíž se účastnila holčina, která přesně takové záchvaty měla. Neměla je ani tak často, ale trvaly dlouho a bylo žádoucí při nich dohlížet, že si příliš neublíží (protože zařídit, aby si neublížila vůbec, jednoduše nebylo v našich silách). Pocity, které jsem dotčeným maminkám připisovala, neměly nic společného s frustrací z toho, že je pozdě, i pokud půjdu spát hned, budu ráno nevyspalá, a přece tu musím zůstat a dohlédnout na ni. Náročnost, kterou jsem si pro takový dohled představovala, rozhodně nezahrnovala výběr mezi dojít si na záchod a neopustit ji.

Měla jsem to pár dní, příležitostně, a i tak s pomocí několika dalších organizátorů. Ne, vážně netuším, jak se skutečně cítí a co skutečně zažívají mámy dětí, které se záchvaty bojují těžce.

Nejen tyhle zážitky mě naučily být opatrná s prohlašováním, že nějaké cizí těžkosti chápu a umít si je představit. Přesto se často neubráním pocitu, že to či ono přece nemůže být až tak zlé, že to ve skutečnosti musí jít zvládnout s úsměvem a že by se lidi měli víc snažit. Třeba by den v cizím těle byl další cennou lekcí na toto téma.

Co vy? Plnili byste si dnem v cizím těle sny, nebo byste si tím raději nechali dát lekci?
Zjistili jste někdy, že jste si cizí život představovali hodně zjednodušený?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama