Když je potřeba psát silnější než chuť hrát na schovávanou...

Je suis Katka

14. června 2015 v 22:53 | Uraluska |  Články na pár slov
Drze přiřazeno k Tématu týdne Malá kapka v obrovském oceánu.

Možná vám titulek či přiřazení článku k Tématu týdne bude připadat laciné. Neříkám, že není. Celkově je nejspíš použití cizího příběhu laciné. Ale nedá mi to.

Inspiraci titulku asi nemusím vysvětlovat. Když na začátku ledna islámští extremisté vyvraždili redakci časopisu Charlie Hebdo, miliony lidí po celém světě psaly do statusů a sdílely na nejrůznějších sociálních sítích heslo Je suis Charlie. A ti, kteří nesouhlasili s formou a obsahem satiry v Charlie Hebdo, ale chtěli svou solidaritu vyjádřit, používali heslo Je suis Ahmed.

Jakou Katku mám na mysli, byste asi taky zvládli vymyslet, zvlášť když článek vzniká v době, kdy je na titulce Blog.cz stále odkaz na článek na Srdci. Katka, jedna z mnoha a mnoha blogerek na téhle službě, ale nejspíš (snad!) jediná, která se rozhodla dobrovolně ukončit svůj život skokem pod metro.

V článku Kroky osudu se vypisuje z děsivých věcí, zejména ze svého sexuálního zneužívání v dětství. Zatímco policie (doufejme) prošetřuje okolnosti Katčiny sebevraždy, na Srdci blogeři litují, že Katku nepoznali dřív a nemohli jí pomoci, další se dohadují o bezohlednosti sebevražd skokem pod metro či klasický vlak a o nevhodnosti takových dohadů v takové chvíli.

Mezi mnoha hlasy a mnoha komentáři se ale objevují i poznámky, které mi přijdou svým způsobem nejděsivější a nejdůležitější. To se dostávám k tomu tématu týdne. Katka se vší pravděpodobností byla jen jednou z mnoha dívek, respektive jedním z mnoha dětí, které zažijí sexuální zneužívání v rodině, a také jedním z mnoha lidí, kteří se perou s depresemi či následky něčeho fakt hnusného a nemají v ostatních lidech dostatečnou oporu. Ona je vidět, ale je svým způsobem právě tou malou kapkou.

Nikdo z nás neví a nemůže vědět, jak moc jinak se mohl či nemohl Katčin příběh vyvíjet. Jestli by se něco změnilo, kdyby její blog četlo víc lidí a alespoň slovně ji podporovali, kdyby se naopak některé komentáře neobjevily, kdyby ji někdo vytáhl na osobní setkání (pokud by se nechala), a dalších kdyby je mnoho.

Ale troufám si prohlásit, že okolo nás určitě jsou lidi, kteří přímo teď potřebují pomoc svého okolí. Možná pomoc s podáváním trestního oznámení, možná obětí, možná jen pochopení, tiché ujištění, že je neodsuzujeme, přestože se zrovna v nějakém smyslu nechovají ideálně.

Odhalování jakýchkoliv forem týrání je pochopitelně práce pro policii, OSPOD a kdo ví koho ještě. Ale všímavost a podání pomocné ruky je práce také pro každého z nás. Nejhorší je, že typicky nevíme, že teď je potřeba zabrat. Ti lidé, kteří mají fakt vážný problém, nepřijdou a nevybalí na nás: "Hele, je to takový blbý, ale mě někdo blízkej zneužívá, já se z toho začínám hroutit a potřebuju pomoc."

Mám za sebou pár kurzů pro dětské vedoucí, kde se učí, mimo jiné čeho si všímat, co může být znakem nějakého vážného problému, a stejně bych si ani omylem nevsadila na to, že problém poznám. Ale to jsem už dost odbočila od podstaty článku.

Snažila jsem se hlavně říct, že jen u nás je spousta zneužívaných dětí, které jejich zážitky (dá-li se tomu tak opravdu říkat) v nějaké formě doženou a způsobí jim problémy. V mezích toho, že jsem vyrostla ve skvělé fungující rodině (a tedy v rámci své naprosté neschopnosti skutečně se vžít do jejich pocitů), s nimi soucítím a doufám, že zbytek života přeci jen prožijí o kus radostněji.

Chtěla bych vyjádřit obrovskou podporu všem, kteří se s problémem sexuálního zneužívání dětí potýkají (ať už jako s vlastním zážitkem, nebo jako se zážitkem někoho jim blízkého), a neméně obrovský dík všem, kteří takto zneužívaným dětem pomáhají, stejně jako těm, kteří se snaží takovým událostem předcházet, a dojde-li na ně, důsledně postihovat viníky. Doufám, že nic takového nebudu muset nikdy řešit, ale ještě silněji a úpěnlivěji doufám, že zkříží-li se mé cesty někdy s cestami člověka, který to řešit musí, budu mít dost nerozumu na to, abych se zrovna chovala ne racionálně, ale tak, jak to tomu člověku pomůže, a dost síly na to, abych, protnou-li se naše cesty nějak výrazněji, to také dokázala řešit a dotyčnému pomoci. Svým způsobem doufám, že objeví-li se v mém osobním či internetovém životě nějaká jiná Katka, stanu se jedním z mnoha důvodů, proč se ona bude probíjet životem dál. To všechno se snažím vecpat do těch pouhých tří slov: Je suis Katka.

Protože spousta z nás umí zázraky se slovy na papíře, spousta z nás umí zázraky s foťákem v ruce, spousta z nás umí zázraky s nějakým hudebním nástrojem, ale málokdo z nás umí zázraky s cizími životy. A to je druhý pohled na malou kapku v obrovském oceánu - když všichni přispějeme svou troškou radosti či naděje, ono to ten oceán na ovlivnění něčího života dá. A to už bude jedno, jestli ovlivňujeme život někoho, jehož problémy jsou jasně vidět, nebo někoho, kdo si své starosti nosí v sobě.
 


Komentáře

1 Nats Nats | E-mail | Web | 22. června 2015 v 13:07 | Reagovat

Krásně napsaný článek :) Máš pravdu ke tu spousta problémů ale jsou to kapky v moři bohužel. Je jich opravdu až moc. Ani nevím co k tomu napsat :) Úplně mě to dojalo :)

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 23. června 2015 v 16:06 | Reagovat

Proto se chci právě naučit pomáhat lidem. Je to opravdu těžké, velice těžké. Těžší, než se naučit hrát na housle, kytaru, bicí. Než se naučit francouzsky. Než udělat stojku. Než běžet šest hodin v kuse. Než vyhrát v literární soutěži. Člověk se to učí celý život, ovšem z každého úspěchu má mnohem větší radost než se svých malých krůčků.

3 baruschkasf baruschkasf | E-mail | Web | 23. června 2015 v 17:54 | Reagovat

Moc hezky napsáno.

4 Melkora Melkora | Web | 23. června 2015 v 19:22 | Reagovat

Čánek je trefný v mnoha směrech. Například je velmi správné připomínat, že takových dětí je kolem nás mnoho. Zoufale potřebují pomoc a společnost, ať už se jedná o  vychovatele, sociální instituce, nebo jen příbuzné, či známé oběti, místo aby efektivně pomáhala, katastrofálně selhává. Oběti se pak cítí opuštěné izolované a všemi zrazené.
Je důležité, abychom si to uvědomili, namísto pozdního moralizování.

5 Maggie Maggie | E-mail | Web | 23. června 2015 v 21:45 | Reagovat

Moc hezký článek. Tu její zpověď, jestli se to tak dá nazvat jsem četla. Chudák Katka, asi toho bylo dost, že opravdu musela dojít až k tomu, ale je jí už určitě líp. Vůbec nechápu jak se někdo může takové věci dopouštět. Naštěstí ve svém okolí nemám nikoho, kdo by s tím měl nějaké osobní zkušenosti. A jsem vážně ráda. A pomocná ruka je někdy to nejlepší co může člověk udělat.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama