Když je potřeba psát silnější než chuť hrát na schovávanou...

Červen 2015

Je suis Katka

14. června 2015 v 22:53 | Uraluska |  Články na pár slov
Drze přiřazeno k Tématu týdne Malá kapka v obrovském oceánu.

Možná vám titulek či přiřazení článku k Tématu týdne bude připadat laciné. Neříkám, že není. Celkově je nejspíš použití cizího příběhu laciné. Ale nedá mi to.

Inspiraci titulku asi nemusím vysvětlovat. Když na začátku ledna islámští extremisté vyvraždili redakci časopisu Charlie Hebdo, miliony lidí po celém světě psaly do statusů a sdílely na nejrůznějších sociálních sítích heslo Je suis Charlie. A ti, kteří nesouhlasili s formou a obsahem satiry v Charlie Hebdo, ale chtěli svou solidaritu vyjádřit, používali heslo Je suis Ahmed.

Jakou Katku mám na mysli, byste asi taky zvládli vymyslet, zvlášť když článek vzniká v době, kdy je na titulce Blog.cz stále odkaz na článek na Srdci. Katka, jedna z mnoha a mnoha blogerek na téhle službě, ale nejspíš (snad!) jediná, která se rozhodla dobrovolně ukončit svůj život skokem pod metro.

V článku Kroky osudu se vypisuje z děsivých věcí, zejména ze svého sexuálního zneužívání v dětství. Zatímco policie (doufejme) prošetřuje okolnosti Katčiny sebevraždy, na Srdci blogeři litují, že Katku nepoznali dřív a nemohli jí pomoci, další se dohadují o bezohlednosti sebevražd skokem pod metro či klasický vlak a o nevhodnosti takových dohadů v takové chvíli.

Mezi mnoha hlasy a mnoha komentáři se ale objevují i poznámky, které mi přijdou svým způsobem nejděsivější a nejdůležitější. To se dostávám k tomu tématu týdne. Katka se vší pravděpodobností byla jen jednou z mnoha dívek, respektive jedním z mnoha dětí, které zažijí sexuální zneužívání v rodině, a také jedním z mnoha lidí, kteří se perou s depresemi či následky něčeho fakt hnusného a nemají v ostatních lidech dostatečnou oporu. Ona je vidět, ale je svým způsobem právě tou malou kapkou.

Nikdo z nás neví a nemůže vědět, jak moc jinak se mohl či nemohl Katčin příběh vyvíjet. Jestli by se něco změnilo, kdyby její blog četlo víc lidí a alespoň slovně ji podporovali, kdyby se naopak některé komentáře neobjevily, kdyby ji někdo vytáhl na osobní setkání (pokud by se nechala), a dalších kdyby je mnoho.

Ale troufám si prohlásit, že okolo nás určitě jsou lidi, kteří přímo teď potřebují pomoc svého okolí. Možná pomoc s podáváním trestního oznámení, možná obětí, možná jen pochopení, tiché ujištění, že je neodsuzujeme, přestože se zrovna v nějakém smyslu nechovají ideálně.

Odhalování jakýchkoliv forem týrání je pochopitelně práce pro policii, OSPOD a kdo ví koho ještě. Ale všímavost a podání pomocné ruky je práce také pro každého z nás. Nejhorší je, že typicky nevíme, že teď je potřeba zabrat. Ti lidé, kteří mají fakt vážný problém, nepřijdou a nevybalí na nás: "Hele, je to takový blbý, ale mě někdo blízkej zneužívá, já se z toho začínám hroutit a potřebuju pomoc."

Mám za sebou pár kurzů pro dětské vedoucí, kde se učí, mimo jiné čeho si všímat, co může být znakem nějakého vážného problému, a stejně bych si ani omylem nevsadila na to, že problém poznám. Ale to jsem už dost odbočila od podstaty článku.

Snažila jsem se hlavně říct, že jen u nás je spousta zneužívaných dětí, které jejich zážitky (dá-li se tomu tak opravdu říkat) v nějaké formě doženou a způsobí jim problémy. V mezích toho, že jsem vyrostla ve skvělé fungující rodině (a tedy v rámci své naprosté neschopnosti skutečně se vžít do jejich pocitů), s nimi soucítím a doufám, že zbytek života přeci jen prožijí o kus radostněji.

Chtěla bych vyjádřit obrovskou podporu všem, kteří se s problémem sexuálního zneužívání dětí potýkají (ať už jako s vlastním zážitkem, nebo jako se zážitkem někoho jim blízkého), a neméně obrovský dík všem, kteří takto zneužívaným dětem pomáhají, stejně jako těm, kteří se snaží takovým událostem předcházet, a dojde-li na ně, důsledně postihovat viníky. Doufám, že nic takového nebudu muset nikdy řešit, ale ještě silněji a úpěnlivěji doufám, že zkříží-li se mé cesty někdy s cestami člověka, který to řešit musí, budu mít dost nerozumu na to, abych se zrovna chovala ne racionálně, ale tak, jak to tomu člověku pomůže, a dost síly na to, abych, protnou-li se naše cesty nějak výrazněji, to také dokázala řešit a dotyčnému pomoci. Svým způsobem doufám, že objeví-li se v mém osobním či internetovém životě nějaká jiná Katka, stanu se jedním z mnoha důvodů, proč se ona bude probíjet životem dál. To všechno se snažím vecpat do těch pouhých tří slov: Je suis Katka.

Protože spousta z nás umí zázraky se slovy na papíře, spousta z nás umí zázraky s foťákem v ruce, spousta z nás umí zázraky s nějakým hudebním nástrojem, ale málokdo z nás umí zázraky s cizími životy. A to je druhý pohled na malou kapku v obrovském oceánu - když všichni přispějeme svou troškou radosti či naděje, ono to ten oceán na ovlivnění něčího života dá. A to už bude jedno, jestli ovlivňujeme život někoho, jehož problémy jsou jasně vidět, nebo někoho, kdo si své starosti nosí v sobě.

Poznat a (ne)hodit kamenem

7. června 2015 v 16:46 | Uraluska |  Články na pár slov
Sepsáno na Téma týdne Jeden den v cizím těle

Je to nejspíš už dost dávno, kdy jsem opravdu chtěla být v cizím těle, a i tehdy to mnohem víc bylo v cizí roli než skutečně v cizím těle. Ani v těch pár dnech, kdy jsem téměř neslyšela, jsem o cizí tělo nestála, to jsem jen chtěla svůj sluch zpátky. Vím, že jsem kdysi chtěla být chovatelkou pokémonů (pozor, chovatelkou, nikoliv trenérkou), ale spíš než stát se nějakou postavou jsem se chtěla náhle ocitnout v pokémoním světě. Nevím, jestli jsem si někdy hrála na princeznu, ale určitě jsem si hrála třeba na doktorku. Jak ovšem říkám, to mi šlo víc o roli doktorky než o tělo nějaké konkrétní.

Ani teď v dospělosti... možná pro mou psychiku raději řekněme v pokročilém dospívání, netoužím být v cizím těle. Snad jen když si zrovna nejsem schopná otevřít marmeládu a musím žádat kolegu v kanceláři, brala bych mužskou sílu. Občas by se mi líbilo vidět svět cizíma očima, ale na to by přítomnost v cizím těle fungovala, jen kdyby zahrnovala i cizí myšlení (a k tomu bych si potřebovala zachovat to své, abych si z toho mohla něco odnést, takže by to nejspíš bylo celé pěkně divoké).

Když už se mi to prolíná skoro všemi články, občas zatoužím vidět svět očima člověka, který hluboce věří v Boha. Jindy bych zas chtěla pozorovat dohady ajťáků očima někoho, kdo informatice rozumí méně než já. Taky by mě kolikrát zajímal pohled vyučujících na nás studenty, ať už ve chvíli, kdy si špitáme o přednáškách, usilovně přemýšlíme nad písemkou či se neobratně vytáčíme u ústní zkoušky.

Ničemu z toho ale není na překážku mé tělo, nýbrž mé myšlení. Tak v čím těle bych se mohla chtít ocitnout, aby to byla nějak zajímavá zkušenost?

Dost možná v těle člověka, vůči kterému může mít společnost klidně spoustu předsudků na základě jeho vzhledu. Nebo na základě jeho postavení, pokud je z toho vzhledu vidět.

Stát se na den třeba holkou, která regulérně nemůže chodit a pohybuje se pouze na vozíčku. Stát se špinavým, otrhaným, smradlavým bezdomovcem. Stát se holkou, která má pořádnou nadváhu. Stát se nevidícím či neslyšícím člověkem (ale ideálně si z jeho myšlení vypůjčit schopnosti, abych byla srovnatelně samostatná). Stát se někým, kdo z fyziologických důvodů nemůže pořádně artikulovat. Stát se Romkou, Vietnamkou, Číňankou, Afričankou. Stát se prsatou blondýnkou. Stát se klukem s výrazně dívčími rysy.

Stát se takovým člověkem, prožít den v jeho těle a pak si (možná) stát za svými prohlášeními, že s předsudky to není až tak žhavé, že většina lidí jimi netrpí, nebo je alespoň dokáže rozumově odfiltrovat. Že vymlouvat se na ně je laciné a že nejlépe se s nimi bojuje prostě tak, že člověk je a raduje se.

Nebo se stát člověkem, který to vážně má těžké. To může být zas někdo s postižením, nebo třeba máma těžce nemocného dítěte. Člověk trpící ošklivými depresemi. Nebo někdo po hodně ošklivém zážitku, pohybující se mezi lidmi, kteří o tom vědí a třeba s tím neumějí moc pracovat. Jen tohle všechno už vyžaduje ocitnout se v cizím těle i s cizími myšlenkami, pocity, vzpomínkami.

Prožít takhle den a pak (ne)rozvádět své teorie o tom, že se to všechno dá zvládnout a že takové věci lidi neomlouvají, pokud se chovají hrozně.

Ne, nechystám se si tu nějak moc sypat popel na hlavu, obecně se považuju za dost tolerantní a ohleduplnou. Ale nepopírám, že si věci často představuju jako Hurvínek válku.

Třeba jsem vždycky chápala, že pohybovat se na vozíčku po městě je náročné. Věděla jsem, že třeba v pražském metru je mezera mezi nástupištěm a vagonem zákeřná, věděla jsem, že chybějící nájezdy můžou dost zkomplikovat život a že lampy uprostřed chodníku začnou v člověku najednou probouzet vražedné sklony. Prostě mi to všechno bylo jasné. Pak jsem jednou asistovala klukovi na vozíčku, musela jsem ho dostat domů.

A najednou to, že bezbariérové cesty jsou kolikrát o dost delší, dostalo úplně jiný rozměr. Zjistila jsem, že čert vem mezeru v metru, ale takový kostky na Václaváku, to je něco. A že to, že s člověkem na vozíčku se při tlačení vozíku špatně mluví, rozhodně není jen fráze. Od té doby jsem zvládla i věci jako protažení vozíčku rozmoklou lesní cestou s popadanými kmeny, ale stejně raději netvrdím, že chápu, co pohyb na vozíčku obnáší.

Nebo mi přišlo, že chápu stres a vyčerpání maminek, jejichž děti trpí nějakou ošklivou epilepsií či čímkoliv jiným, co s sebou nese časté záchvaty, ať už je přesná podoba záchvatu jakákoliv. Víte jak, prostě je to věčný stres, nejde si jen tak odpočinout, jen tak vypnout, je to vyčerpávající a vůbec.

Mno, zažila jsem jako organizátorka akci, jíž se účastnila holčina, která přesně takové záchvaty měla. Neměla je ani tak často, ale trvaly dlouho a bylo žádoucí při nich dohlížet, že si příliš neublíží (protože zařídit, aby si neublížila vůbec, jednoduše nebylo v našich silách). Pocity, které jsem dotčeným maminkám připisovala, neměly nic společného s frustrací z toho, že je pozdě, i pokud půjdu spát hned, budu ráno nevyspalá, a přece tu musím zůstat a dohlédnout na ni. Náročnost, kterou jsem si pro takový dohled představovala, rozhodně nezahrnovala výběr mezi dojít si na záchod a neopustit ji.

Měla jsem to pár dní, příležitostně, a i tak s pomocí několika dalších organizátorů. Ne, vážně netuším, jak se skutečně cítí a co skutečně zažívají mámy dětí, které se záchvaty bojují těžce.

Nejen tyhle zážitky mě naučily být opatrná s prohlašováním, že nějaké cizí těžkosti chápu a umít si je představit. Přesto se často neubráním pocitu, že to či ono přece nemůže být až tak zlé, že to ve skutečnosti musí jít zvládnout s úsměvem a že by se lidi měli víc snažit. Třeba by den v cizím těle byl další cennou lekcí na toto téma.

Co vy? Plnili byste si dnem v cizím těle sny, nebo byste si tím raději nechali dát lekci?
Zjistili jste někdy, že jste si cizí život představovali hodně zjednodušený?

I dny obyčejných věcí jsou fajn

7. června 2015 v 16:25 | Uraluska |  Výkřiky k davu
Včera v Praze skončily Dny víry. Když jsem o nich v jejich průběhu dohledávala nějaké další informace, narazila jsem i na občasné stížnosti lidí na tohle pojmenování. Že prý proč dny víry, když víra je normální, když člověk věří každý den, stejně jako každý den spí, dýchá, …

Mírně mě to nadzvedlo ze židle, a nebude to zdaleka jen tím, že sama něco o všední, každodenní víře prohlásím jen těžko. Znamená snad to, že je něco všední a obyčejné, také to, že si to nezaslouží naši pozornost, ať už v podobě oslavy, společného praktikování, přednášek na související témata, nebo třeba v mnoha ohledech nesouvisejících akcí, které mají za cíl prostě na věc upozornit a připomenout ji?

Proč by nemohly být třeba dny spánku? To, že lidé spí každý den, je nejspíš pravda ještě mnohem víc než to, že každý den věří. A přece se mimochodem nedá tvrdit, že každý člověk spí správně a dostatečně. Vždyť by mohla být na pár dní zřízená místa, kam si kdokoliv může jen tak přijít, lehnout si a odpočívat. Můžeme udělat přednášky o fázích spánku, o psychologických (a třebas i nepsychologických) výkladech snů, o poruchách spánku. I téma spánku konkrétně, a zvlášť pak odpočinku celkově, je fotogenické, tak by snad mohla být i nějaká výstava. A což takhle ňuchání nad spícími plyšáky nebo polštářové války?

Nebo dny dechu? Kolik z nás umí tak základní věc jako cíleně dýchat do hrudi a do břicha? Pro spoustu lidí je to rutina, ale třeba nejsem jediná, kdo s tím má problém. Co jsou zač takzvaná dechová cvičení, která se doporučují při nervozitě? Kolik lidí se za minutu nadechne častěji než vy a jak se dýchá pod vodou? Jak v extrémně vlhkém prostředí a jak v kyslíkovém stanu (ponechme teď prosím bokem otázku neetičnosti takových stanů ve sportovním tréninku)? Může člověk zdokonalovat svůj dech?

Jisté kouzlo by mohly mít i dny lásky. Je možné lásku nějak zadefinovat? Liší se láska k člověku od lásky ke zvířeti? Jak odlišit lásku od jiných pocitů, ať už od přátelství, závislosti, obdivu či čehokoliv jiného? Dají se takové věci vůbec oddělit? Jen to by mohlo vydat na spoustu přednášek a besed. Mohli bychom mít místa, kam se lidé, budou-li chtít, přijdou vyznat z lásky. Daly by se uspořádat koncerty, může se podpořit aktivita zadarmových obejmutí (free hugs). Přidejte pár filmů o lásce a festival lásky máte skoro hotový.

Nebo by se daly dny lásky pojmout trochu netradičně, ale to už odbíhám od myšlenky normálních věcí... Trochu mě mrzí, že jsem nikoho nezkusila nadchnout pro svůj pár let starý nápad uspořádat něco, těžko říct, za co bych to vlastně měla označit, jestli za setkání, festival. Nicméně název to mělo, "Láska se neptá, lidi ano". Představovala jsem si, že by se v nějaký den či o nějakém víkendu mohlo umožnit setkání s lidmi žijícími v jakkoliv neobvyklém vztahu či majícími neobvyklé chutě - setkání s homosexuály (je mi líto, pro některé lidi to stále neobvyklé je), lidmi praktikujícími BDSM, pedofily, transsexuály, partnery z různých etnik, … Všechno pěkně v jeden čas na jednom místě. Znamenalo by to sehnat lidi, řešit bezpečnost a kdo ví co ještě, ale… No dobře, raději se vraťme k těm obyčejným věcem.

Máme den Země a taky světový den vody. A určitě jejich zavedením nikdo nechtěl říct, že bychom se mimo tyto dny neměli o svou planetu či o životodárnou kapalinu zajímat. Nic nám nebrání obdivovat je klidně v úplně jiném ročním období. Jen nás mimo tyto dny nic moc nenutí se o ně zajímat, nebo si třeba jen uvědomit, že tu jsou. Máme den matek, a taky to určitě neznamená, že svoje mámy máme milovat a obdivovat pouze tu druhou květnovou neděli. Dokonce nás nic nenutí to udělat během ní, ale neděláme-li to jindy, je takový den dobrou záminkou.

A máme třeba svatého Valentýna. Ten vlastně trpí něčím podobným. Část lidí ho odmítá jako americkou tradici (což mi přijde malinko smutné s ohledem na to, že šlo o evropského kněze, ale budiž, minimálně do vnitrozemní Evropy se slavení opravdu dostalo odjinud), část lidí ho nadšeně slaví a část se nad ním rozčiluje, že svého partnera přeci milují pořád, tak proč by mu to měli dokazovat nějak speciálně. Však ten svátek není o tom, že člověk bezpodmínečně musí zrovna dnes vyznat lásku či připravit malé překvapení, ale pokud to běžně nedělá, nebo k tomu snad potřebuje záminku, právě ji dostal.

Nějak podobně jsem za sebe vnímala i Dny víry. Nikoliv jako náznak, že víra je něco vzácného, nýbrž jako připomínku těm, kteří celkově věří málo, záminku těm, kteří na svůj duchovní život nemají dostatek času, a pozvánku těm, kteří v nějakém více či méně doslovném slova smyslu nevěří.

A jsem ráda, že byly. Zčásti kvůli svému vlastnímu hledání, zčásti prostě kvůli tomu, že podělit se o všední věci a pozvat k nim i jiné lidi je jednou za čas fajn.