Když je potřeba psát silnější než chuť hrát na schovávanou...

Dávno nevíme, co se nevědělo

23. května 2015 v 20:52 | Uraluska |  Články na pár slov
Sepsáno na Téma týdne Z generace na generaci

Už odmalička se děti učí o světě. Od rodičů, prarodičů a dalších příbuzných, od jiných dětí, známých i cizích, vlastně od cizích lidí celkově, později od učitelů, vedoucích, trenérů, … Když přehlédnu ty jiné děti, dá se říct, že se od starší generace dozvídají, co ta už stihla zjistit a vykoumat o světě. To je něco, co nám zůstane, i když zestárneme; jen už se pak nutně neučíme od starší generace, ale třeba i od té mladší.

Dříve nebo později se také začneme učit, že to či ono se dříve nevědělo. Lidé před sto lety neměli počítače, ve středověku nebyla žádná elektrika, natož splachovací záchody, a v pravěku toho nebylo daleko více. Zjistíme také, že to, co běžně známe my, možná lidi z jiných koutů světa zas tak běžně neznají.

Ale lidi zapomínají, a právě znalosti o tom, co se neví, se zapomínají snadno. Naopak těžko se uvažuje o světě tak, aby člověk vynechal právě ty nové poznatky. Pro začátek proto, že si člověk musí uvědomit, co má vynechat.

Relativně nedávno jsem zažila trochu šok a trochu prozření právě ve stylu "hej, ony se ty věci vlastně ještě nedávno nevěděly". Nebylo to v souvislosti s Internetem (ostatně, Internet se sice "narodil" dřív než já, ale svět de facto bez něj si pamatuju), ale s něčím, co je tomu tématu generací vlastně taky blízké, a to DNA.

Ani nevím, kdy jsem se naučila, že nějaká DNA existuje, ale dávno to vím. Sice bez podrobností, nicméně lecos o její funkci tuším. Ovšem informace, že její funkce a správný tvar byly pořádně popsané až v padesátých letech 20. století, mě lehce vyvedla z míry. Protože tohle přece lidstvo dávno zná. No, zjevně ne tak dávno.

Nebo něco úplně jiného… psala jsem asi před dvěma lety povídku, měla jsem ji už rozmyšlenou a opravdu sepisovala, když jsem se sekla. Jedna klíčová scéna předpokládala, že má hrdinka měla ve svých 16 letech, což vycházelo někam na rok 1990, s sebou na výletě mobil. Hmmm, asi ne. Přitom kdybyste se mě zeptali, kdy se začaly rozšiřovat mobilní telefony, zamyslím se a řeknu, že někdy po roce 2000.

Jenže víte jak, člověk se zamyslí, jak by se k někomu mohla dostat důležitá zpráva, když je dotyčný někde mimo domov - a mobil je přece tak evidentní řešení.

Abychom ovšem byli fér, tohle není jen mezigenerační. Pamatuju si, když mi kvůli jednomu projektu něco vysvětlovali lékaři. Asi třikrát museli své povídání zjednodušit, než jsme se domluvili. A když já před svými kamarády básním o něčem lingvistickém, občas to taky trvá několik otázek na to či ono, než pochopí, o čem to mluvím - poté, co jsem na sebe hrdá, jak jednoduše podané jsem si to připravila.

Každopádně s tím, jak se dozvídáme věci od starších lidí, a hlavně s tím, jak se objevují nové pokroky, objevy a vynálezy, posouvá se mezi generacemi vnímání toho, co je normální a běžné; posouvají se naše očekávání, co budou lidi znát a používat. Není to dobré ani špatné, jen přirozené… a občas velmi zajímavé.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama