Když je potřeba psát silnější než chuť hrát na schovávanou...

Květen 2015

Něco za nic a příště něco

26. května 2015 v 22:59 | Uraluska |  Ozvěny myšlenek
Už jste někdy hlasovali o tom, jestli chcete hlasovat? Možná je to podobný pocit, jako když si teď lámu hlavu, jestli si lámat hlavu, když přemýšlím, jak moc o něčem přemýšlet.

To bylo tak. Dostala jsem něco jako dárek. Nechce se mi to příliš upřesňovat, protože i když jsem dost možná už teď bezpečně identifikovatelná, chci si hrát na tajemnou a neposkytovat příliš mnoho nápověd k tomu, kdo jsem, ale něco málo povědět či naznačit musím.

Tak tedy, dárek. Neřekla bych mu zrovna maličkost, ač by se to tak asi dalo vnímat. Nevím, jak problematické bylo mi ho dát. Určitě ale vím, že mi byl dán se slovy, že to není za nic. Že to jen, když už něco.

A já se od první chvíle tetelila radostí (a vztekala sama na sebe, že v té chvíli neumím pořádně zareagovat). Teď z něj mám ještě větší radost. A mám také silný pocit, že dotyčnému musím dát něco za to. Ne takové to musím, protože mi to někdo nařizuje, ani musím jako musím se to naučit, jinak mě vyhodí, ale musím jako hodně moc chci.

Jenomže tady vstoupila do hry ta věčně přemýšlivá část mé duše. Ta, co si asi ráda komplikuje život a hledá problémy tam, kde nejsou. Ta, co někdy vidí věci, krásné i šílené, které jiným zůstávají ukryté.

Přemýšlím, jestli tím pak neshodím či neposunu do jiné roviny to za nic. Jako by to pak sice stále bylo "za nic, co už jsi udělala", ale taky to bylo "za to, co v reakci uděláš". Víte, mám z toho trochu pocit, jako bych neuměla přijmout fakt, že to je právě jen tak. Jako bych se neuměla smířit s tím, že mít z toho radost bohatě stačí.

Co myslíte, je na té úvaze něco, nebo vážně hledám problémy tam, kde nejsou?

Mě na tom asi nejvíc... trápí? To myslím není to slovo, které hledám, jenže "mate" taky není to, co chci říct... prostě vrhá zpět do víru myšlenek, že sama už jsem kolikrát lidem něco jen tak dala. Někdy úsměv, někdy vyjití vstříc v tom či onom, někdy věci mnohem hmotnější. A nechtěla jsem za to nic, dokonce jsem sama byla v rozpacích, když se mi to někdo snažil oplatit.

Sami sebe hodnotíme jinak než ostatní.
A ostatní hodnotíme podle sebe.
Áchjo.

Já chci okamžitě příležitost tomu člověku taky něco dát jen tak. Ale opravdově jen tak, ne "jen tak (a tím jsme vyrovnaní)". No, možná je to dobrá motivace otevřít oči a všímat si možných maličkostí a velikostí.

Taky už jste si někdy lámali hlavu nad něčím, na čem nebylo co řešit?


(Mimochodem, titulek je záměrně zkomolený verš "něco za něco a příště nic" z písničky Něco za něco od Nezmarů. Vůbec si nejsem jistá, jestli chápu její text, takže nebudu nic říkat o tom, nakolik se hodí k tématu. Ale už před několika lety mě zaujala na první poslechnutí, a když jsem vymýšlela nadpis, prostě mi naskočila.)

První várka slíbených termínů

26. května 2015 v 22:38 | Uraluska |  Směr Časový bankrot
Někdy bych asi měla sepsat aspoň pár slov o tom, co je tohle za projekt. Ale pro teď povím jen, že vznikl právě proto, že těch "někdy bych měla" je až moc.

Už měsíc a půl se bojím slibovat si termíny, protože se bojím jejich nedodržení. Ale pokud se chci naučit termíny stíhat a práci zvládat, asi není správná cesta vyhýbat se čemukoliv, kde se ke stihnutí nějakého termínu zavazuju.

A tak dnes prohlásím některé termíny za bankrotově slíbené. Nepředpokládám, že tajuplné zkratky někomu něco řeknou, a o to jde. Ne o to, abych se pak mohla tvářit, že to bylo něco jiného a ve skutečnosti jsem všechno stihla, ale... prostě aby ne každý věděl. U sebe v počítači mám ke zkratkám poznamenané i méně kryptické varianty. A kdo ví, třeba si jednou troufnu být upřímná i tady.

V každém případě na blogu je to zejména proto, abych měla pocit, že to někde je, že do mě někdo může šťouchat, jak jsem na tom a proč jsem to ještě neudělala.

Tak tedy, sliby zejména rychlé práce na dny příští:
  • MPSS: do příštího pátku, tedy do 5. 6.
  • KZPS: do čtvrtečního večera, tedy do 28. 5., 22:00
  • KZSH: do nedělního večera, tedy do 31. 5. 22:00
  • CTPS: do nedělního večera, tedy do 31. 5. 22:00 (mezi námi, tohohle se dost bojím, jestli stihnu)
  • HELP: do pondělního večera, tedy do 1. 6., 22:00 (heh, tahle zkratka má sice dobrý smysl, ale jako anglické slovo je taky dost výstižná)
  • DAKE: do příštího pátku, tedy do 5. 6. (tohle tedy nějaký čas zabere... ale budiž to také slíbeno)
Dobře, to by pro teď mohlo stačit. Jsem na sebe zvědavá, jak se mi povede. Ale doufám, že převážně dobře.

Černobílý ještě nemusí být binární

25. května 2015 v 17:06 | Uraluska |  Články na pár slov
Sepsáno na Téma týdne Černobílý svět

Huh, přemýšlím, kolik čtenářů jsem si odradila použitím toho pro leckoho tajuplného či děsivého slovíčka. Ale příliš se pohybuji mezi ajťáky a mé vyjadřování dávno pochytilo nádech ajťáčtiny.

Kdysi mě trochu vyvedl z míry nějaký grafický editor. Chtěla jsem klasickou fotku z digitálního foťáku převést na černobílou, ale v efektech nic jako Černobílý nebylo. Pak jsem to, co jsem hledala, našla pod heslem Odstíny šedi. Tomu, co jsem chtěla, to vlastně bylo mnohem blíž.

Svět z černobílých fotografií nebo černobílých filmů bychom asi klidně mohli za černobílý označit také. Ale v takovém světě přeci nejsou jen dvě barvy. Je v něm spousta té šedé, je v něm světlo a stín, jsou v něm ostré hrany i plynulé přechody.

A přesto označením černobílý většinou myslíme dvě jasně oddělené možnosti. Když nabádáme lidi, ať svět nevidí tak černobíle, neznamená to typicky, aby si začali všímat barev, ale aby uznali nějaké možnosti mezi dvěma extrémy. Aby z toho, že je něco černé, neusuzovali hned, že je to bílé, ale třeba tmavě šedé.

O kolik snazší by to všechno bylo, kdybychom se nemuseli k nečernobílému vidění světa nabádat. Kdyby každý uvažoval i druhou stranu mince, a taky možnost, že mince dopadne na hranu, nebo že po dopadu ještě znovu spadne, bude padat dál a nakonec třeba dopadne s jiným symbolem. Kdyby to každý bral tak, že věci jsou dobré i špatné zároveň, že můžou být v něčem dobré, v něčemu špatné.

Nebo by to všechno bylo mnohem těžší? Takových možností navíc, tolik myšlenek k rozvedení, a času stále stejně. Mohli bychom toho dělat stále stejně, kdybychom o všem víc přemýšleli? A byly by ty úvahy tak cenné, aby stály za zahození části jiné práce?

Ony ani myšlenky o černobílém světě nejsou černobílé, tamhle prosvítá světlo a tady je temné zákoutí…

(Ne)Náhody kolem mě

23. května 2015 v 21:00 | Uraluska |  Tápání u křížku
Tak si říkám, co si myslet o různých náhodách, které se mi teď dějí na každém druhém kroku. A když ne na druhém, tak na třetím. Celkově hodně věřím na to, že to, čeho si všímáme a co nás zaujme, překvapivě mnoho vypovídá o našich potřebách a pocitech. A že speciálně máme-li pocit, že se něco, co se z podstaty děje spíš náhodou, v našem životě děje překvapivě často, bývá to buď něco, po čem toužíme, nebo čeho se bojíme. Ale co když se to opravdu jen děje podivně často? A co když je něco opravdu jen zajímavá okolnost?

To, že jsme zrovna my tři šli tmou, až jsme vylezli přímo před kostelem. (Bylo by na dlouhé vyprávění, kdo jsou ti další dva a proč zrovna my tři je něco zvláštního, ale zahrnovalo by mimo jiné naši diskusi o víře.)

To, že mě v metru upoutal zrovna plakátek na Dny víry.

To, že se mě tuhle v autobuse nějaká naprosto neznámá paní ptala, jestli jsem pobožná.

To, že v knížce, do které jsem se před pár dny začetla, podle všeho fantasy pohádce pro děti, se nějaké slovo odvozené od křesťanství objevuje bez nadsázky na každé stránce.

To, že si najednou uvědomuju křesťanský motiv v písničkách, které mám už několik let ráda.

To, že jsem při zvědavém, napůl náhodném nakouknutí do snílkovského Adita odjevila zrovna Rady Zkušeného ďábla a skrze diskusi pod jedním článkem něco víc ze života C. S. Lewise.

To, že mě nedávno zvědavost a rozklikávání profilů lidí, co napsali příspěvek na stránku jedné události, dovedly až na facebookový profil Akademické farnosti Praha - Salvátor.

To, že ve městě najednou potkávám mnohem víc lidí s křížkem na krku (nebo si jich mnohem víc všímám?).

Vlastně i to, že se kvůli maturitám najednou řeší, jestli mají lidi znát biblické příběhy…

Jsou to všechno jen obyčejné náhody, nebo je to něco víc? A mám něco odvozovat z toho, že si jich tolik všímám a tolik mě fascinují?

Dávno nevíme, co se nevědělo

23. května 2015 v 20:52 | Uraluska |  Články na pár slov
Sepsáno na Téma týdne Z generace na generaci

Už odmalička se děti učí o světě. Od rodičů, prarodičů a dalších příbuzných, od jiných dětí, známých i cizích, vlastně od cizích lidí celkově, později od učitelů, vedoucích, trenérů, … Když přehlédnu ty jiné děti, dá se říct, že se od starší generace dozvídají, co ta už stihla zjistit a vykoumat o světě. To je něco, co nám zůstane, i když zestárneme; jen už se pak nutně neučíme od starší generace, ale třeba i od té mladší.

Dříve nebo později se také začneme učit, že to či ono se dříve nevědělo. Lidé před sto lety neměli počítače, ve středověku nebyla žádná elektrika, natož splachovací záchody, a v pravěku toho nebylo daleko více. Zjistíme také, že to, co běžně známe my, možná lidi z jiných koutů světa zas tak běžně neznají.

Ale lidi zapomínají, a právě znalosti o tom, co se neví, se zapomínají snadno. Naopak těžko se uvažuje o světě tak, aby člověk vynechal právě ty nové poznatky. Pro začátek proto, že si člověk musí uvědomit, co má vynechat.

Relativně nedávno jsem zažila trochu šok a trochu prozření právě ve stylu "hej, ony se ty věci vlastně ještě nedávno nevěděly". Nebylo to v souvislosti s Internetem (ostatně, Internet se sice "narodil" dřív než já, ale svět de facto bez něj si pamatuju), ale s něčím, co je tomu tématu generací vlastně taky blízké, a to DNA.

Ani nevím, kdy jsem se naučila, že nějaká DNA existuje, ale dávno to vím. Sice bez podrobností, nicméně lecos o její funkci tuším. Ovšem informace, že její funkce a správný tvar byly pořádně popsané až v padesátých letech 20. století, mě lehce vyvedla z míry. Protože tohle přece lidstvo dávno zná. No, zjevně ne tak dávno.

Nebo něco úplně jiného… psala jsem asi před dvěma lety povídku, měla jsem ji už rozmyšlenou a opravdu sepisovala, když jsem se sekla. Jedna klíčová scéna předpokládala, že má hrdinka měla ve svých 16 letech, což vycházelo někam na rok 1990, s sebou na výletě mobil. Hmmm, asi ne. Přitom kdybyste se mě zeptali, kdy se začaly rozšiřovat mobilní telefony, zamyslím se a řeknu, že někdy po roce 2000.

Jenže víte jak, člověk se zamyslí, jak by se k někomu mohla dostat důležitá zpráva, když je dotyčný někde mimo domov - a mobil je přece tak evidentní řešení.

Abychom ovšem byli fér, tohle není jen mezigenerační. Pamatuju si, když mi kvůli jednomu projektu něco vysvětlovali lékaři. Asi třikrát museli své povídání zjednodušit, než jsme se domluvili. A když já před svými kamarády básním o něčem lingvistickém, občas to taky trvá několik otázek na to či ono, než pochopí, o čem to mluvím - poté, co jsem na sebe hrdá, jak jednoduše podané jsem si to připravila.

Každopádně s tím, jak se dozvídáme věci od starších lidí, a hlavně s tím, jak se objevují nové pokroky, objevy a vynálezy, posouvá se mezi generacemi vnímání toho, co je normální a běžné; posouvají se naše očekávání, co budou lidi znát a používat. Není to dobré ani špatné, jen přirozené… a občas velmi zajímavé.

Zjednodušený svět

23. května 2015 v 20:50 | Uraluska |  Stoslůvkový deníček
Otvírám jeden odkaz za druhým.

"Nesnáším dnešní generaci, jak je zkažená." Zavřít.
"Rozhodně bych raději zachránila zvíře než člověka, protože to zvíře přece za nic nemůže, zatímco lidi jsou zlí." Zavřít.
"Internet má i své výhody". Odeslat komentář.
"Dneska mě ty moji parchanti fakt vytočili." Zavřít.
"Je to děsně proti přírodě a nechápu, jak to někdo může chtít podporovat." Zavřít.
"Co dodat, vystoupení se povedlo a doufám, že si to brzy zopakujeme." Odeslat komentář.
"Hajzlové černý, furt by jenom kradli." Zavřít.

Napadne mě, jestli není až příliš snadné vytvořit si svět, kde mohu s lidmi jen souhlasit a obdivovat je.

Ne Jidáš, to my jsme zradili

12. května 2015 v 22:38 | Uraluska |  Výkřiky k davu
Tak po troše váhání jdu i já zkusit využít humbuk okolo letošních maturit z češtiny k tomu, abych si zvýšila návštěvnost blogu. Bez Autorského klubu, navíc týden po maturitách, mi to asi nebude zase tolik platné, ale beztak začínám mít potřebu vykřičet svůj názor do světa.

Dneska (a hlavně za sebe) nechci kopat do maturantů (přestože někteří z nich by si to jistě zasloužili) ani do lidí z Cermatu (kteří by si to rozhodně zasloužili také). Chystám se trochu kopnout do všech těch lidí, kteří se teď do maturantů opřeli a vykládají, jak dnešní maturity nestojí za nic a půlka těch lidí se k maturitě ani neměla dostat. Ze všeho nejvíc do těch, kteří si to v klidu zkusili a zvládli, takže to přeci muselo být úplně triviální.

Nechci nikomu brát ani názor, ani pocit, že dřív byla maturita náročnější, a tedy hodnotnější. Pro začátek třeba proto, že takovému pocitu také podléhám. Naprosto souhlasím s tím, že někteří maturanti se k maturitě neměli vůbec dostat. Jenže bychom neměli zapomínat, že maturita je pro spoustu lidí hodně stresující záležitost, a jako takovou bychom ji měli hodnotit. Stejně tak bychom měli hodnotit výkony při ní podané a jakousi (ne)relevanci zkoušení testů někde v pohodlí domova.

Třeba já sama nejsem trémistka a na nějaké ošklivé nervy před důležitými událostmi netrpím. Pokud už na mě význam nějaké události dopadne, tak typicky tím, že se na ni snažím pořádně připravit. Prostě ve chvíli, kdy dojde na věc, se uklidním a podám výkon. Ale znám spoustu lidí, kteří při těch důležitých událostech opravdu bývají nervózní. S lehkou nadsázkou vám v tu chvíli neřeknou, ani jak se jmenují. V některých případech bez nadsázky.

Taky je trošku rozdíl mezi aktivní a pasivní znalostí. Vzdělaný člověk by pravděpodobně měl mít tu pasivní znalost mnohem větší než aktivní. Je jedno, jestli jde o principy jednotlivých vědních oborů, slovní zásobu, tradice nebo třeba ty problematické náboženské, mytologické, historické a vůbec další postavy. Navíc si myslím, že je dost rozdíl mezi znát jako vědět, nebo aspoň tušit, o čem se mluví, když to někdo zmíni, a znát jako hned poznat a sám si vybavit.

Celou dobu mířím k tomu, že správná argumentace by prostě neměla být nic jako "dneska jsem si to doma v klidu zkusil, ani jsem se na to moc nesoustředil a maturitu bych udělal, takže nechápu, jak to ti maturanti mohli nevědět". Argumentací pro žalostný stav znalostí maturantů může být něco jako Tak jsme dneska konečně psali ty testy, kterýma nám šéf už skoro dva měsíce vyhrožoval, že kdo je nenapíše, nedostane prémie. Nakonec to byly skoro maturitní testy z češtiny. A víte co? Napsal jsem to, včetně té otázky, co nebyla úplně na češtinu. Takže maturanti, zamyslete se.

Pro zajímavost fiktivní úryvek z díla, aneb když už na styl maturit, tak pořádně:

"Ale vždyť to není možné," namítl už poněkolikáté John.
V Anthonyho pohledu, teď zrovna upřeném právě na Johna, se mísí pobavení a zoufalství.
"Co máme udělat, abys nám uvěřil?" ptám se skoro vyzývavě.
John bezmocně klopí hlavu k zemi. "Jistě, bylo by to krásné, ale…," nedořekne.
Říkám si, že stát tu svatý *****, raději bych o čemkoliv přesvědčoval jeho. Člověk skoro lituje, že nemá rány v boku, kterých by se John mohl dotknout.

(doplňte na vynechané místo jméno apoštola)

Jelikož mi vyjadřování myšlenek jde v představách mnohem lépe než ve článcích, zkusím ji tu zformulovat ještě dost explicitně. Mám trochu pocit, jako bychom maturanty sami trochu zradili. Ne tím, že bychom od nich chtěli něco nehorázného, ale že je s odvoláním na nesrovnatelné podmínky soudíme, a co hůř, odsuzujeme. Že neřekneme "Jo, ten stres je ale mrcha, co?", ale "Jako pokud ti tohle nebylo jasné, tak nemáš u maturity co dělat".

A teď mě prosím omluvte, jdu si pustit Medvídka… "Za třicet stříbrných z medvídka padá sníh a ti římští psi ho sjíždějí na saních, o Vánocích…"

Nebo mi povězte, co si o tom všem myslíte vy :)

Máme přizpůsobivé obvody

8. května 2015 v 11:15 | Uraluska |  Články na pár slov
Sepsáno na Téma týdne Člověk na baterky

Snad každému z nás už někdy došla energie tak, že musel prostě "vypnout". Když se vám takhle vypne mobil, dáte ho na nabíječku, když vám odmítne svítit váš kapesní světlomet, vyměníte mu baterky za nabité. Co ale udělat s "vybitým" člověkem?

Základní pomoc je jednoduchá. Uložit do postele a nechat, ať se vyspí. Podat vodu, uvařit jídlo. Možná vyvětrat, ať se do místnosti dostane nějaký ten kyslík. Vlastně by se dalo pokračovat. Leč tohle všechno jsou věci, na která fungují
hlavně naše těla. Ne snad, že by tím nebyly důležité, naopak. Jen tak úplně nestačí.

Můžete mít odpočatého, sytého člověka, který stejně "nefunguje". Nemá chuť, a svým způsobem ani sílu něco dělat. Když už se do něčeho pustí, trvá mu to hrozně dlouho, protože beztak půlku doby přemýšlí o tom, jaký to má smysl. Myšlenky se mu toulají, ale přitom o ničem pořádně nesní, v nic pořádně nedoufá. Na co funguje chuť něco dělat?

U spousty lidí na čokoládu, to je takový častý všelék. U někoho na čaj, u někoho na kafe, a u některých lidí třeba na čerstvé mléko. Může fungovat na rozinky v jogurtu, cibulkové chipsy i na plátky salámu. Ale jako zdroj energie nemusí sloužit jen potraviny. Vlastně jako zdroj energie může klidně posloužit něco, co by člověku tu energii mělo zejména sebrat.

Znám spoustu lidí, kteří fungují na výlety, toulání se, odpustíte-li mi značně romantické pojetí, pak i na rozhovory s větrem. Ujdou třicet, čtyřicet, padesát kilometrů, přijdou nadšení a za další den zvládnou třídenní práci. To, že by měli být po takovém chození hlavně unavení, je nijak netrápí.

Já třeba hodně funguju na dunění pražců. Vážně, dobrý způsob, jak zařídit, abych dodělala nějakou práci, je posadit mě krátce před ní do nějaké staršího rychlíku a poslat v něm přes půl republiky. Taky funguju na zpívání s kytarou, zvlášť na zpívání ve větší skupině dlouho do noci. Teoreticky bych měla hlavně poznat ty hodiny, o které okradu spánek, ale v praxi spíš čerpám z toho nadšení, které v nějaké podobě přežívá ještě pár dní.

Nevím, jestli znáte lidi, kteří pravidelně přicházejí do kostela a odcházejí z něj nabití právě tou energií a chutí něco dělat, ale i takoví jsou. Další sáhnou po hezké knížce, jiní jdou běhat a ještě další se věnují výcviku psů.

Rozmanitost lidských obvodů je v tomhle přímo fascinující. Všichni máme něco, na co fungujeme, a málokteří dva lidé fungují na to samé, ale přece se u nás to nadšení někde bere. Mám ale stále silnější pocit, že v jedné věci se ty naše obvody přizpůsobit nedokáží.

Ty virtuální baterky v našich tělech mají poměrně malou kapacitu a musí se dobíjet často. Moc nefunguje je jednou nabít pořádně a pak z toho měsíc žít. Když ale přijde nějaké náročné období, klasifikace, zkouškové, nebo třeba větší množství zakázek v práci, spousta lidí sice zvýší svou spotřebu čokolády či kafe, ale ty své další zdroje energie omezí.

Místo výletu raději celý den sedí nad semestrálkou, místo knížky čtou specifikace objednávky, místo malování se učí data z historie. Často to dělají s myšlenkou, že první povinnosti, pak zábava, a té své milované činnosti se budou věnovat, až práci dodělají. Jenže práce pak často nejde od ruky, člověk se každou chvíli zasekne a příšerně často se musí přesvědčovat, aby v tom opravdu pokračoval.

Možná bychom tedy ani v opravdu náročných obdobích neměli zapomínat dobíjet své baterky… člověk nejspíš přeci jen musí dělat nějaké kompromisy, ale neměly by to být jen ústupky práci.

Nehledáme nakonec všichni stejně?

8. května 2015 v 11:13 | Uraluska |  Tápání u křížku
Už odmala mě učili nepřehánět to se slovem "nikdy" a já se to vcelku ochotně naučit nechala. Snažím se to slovo používat jen s rozmyslem. Příliš si nebráním říkat, že se něco nikdy nestalo, ale s tím, že se něco nikdy nestane, bývám opatrná. Ostatně, sama jsem pár těch nikdy trochu nabourala.

Přesto jsem určitě mnohokrát něco v tomhle duchu prohlásila. A pravděpodobně hned několikrát se mi povedlo v životě prohlásit, že ať se stane, co se stane, nikdy nebudu v Boha věřit stejně jako ti, kteří vyrůstali ve věřící rodině.

Přišly další roky života a další rozhovory s věřícími, převážně z řad kamarádů a známých. A já si najednou vůbec nejsem jistá, že tohle nikdy je o cokoliv silnější než ta ostatní nikdy. Že není tak snadno pobořitelné.

Mě rodina učila, že Bůh není. No, přesněji řečeno mě rodina neučila, že Bůh je. Ale dnes hádám není možné vyrůst bez toho, aby člověk od spousty lidí slyšel, že Bůh není. Statistiky, které jsem potkala, jsou neskutečně rozlítané, ale i podle těch (v určitém slova smyslu) nejoptimističtějších je v naší republice zhruba 50 % lidí nevěřících. Podle jiných je to skoro 90 %.

Každý, kdo chce mít ve svém světě prostor pro Boha, si v sobě musí srovnat nějaké věci, které tvoří alespoň zdánlivý rozpor mezi vírou a skutečností. Nejde jen o notoricky známé archeologické nálezy a teorii Stvoření. Je tu katolické (a nejspíš nejen katolické) učení, že zvířata nemají duši, které asi narazí na problém nejpozději s vaším prvním domácím mazlíčkem. Je tu samotný fakt, že odhalujeme nové a nové fyzikální zákony, nové biologické principy, nahrazujeme dřívější náhodu (či vyšší síly) novými objevy. A vůbec, je tu svět, který je sice nádherný, ale děje se v něm neskutečné zlo. Jsou tu jiné planety. A jiné galaxie.

Ono se to všechno s Bohem nejspíš vůbec nemusí vylučovat. Naopak se to možná může bezvadně doplnit. Ale nevím, jestli je najít to doplnění snazší pro mě jako nevěřící, nebo pro někoho, kdo odmalička vyrůstá v tom, že Bůh je. Stejně si to člověk musí nějak spojit a obhájit před sebou. Když vám rodiče řeknou, že lhát se nemá, taky se pak musíte nějak porvat s tím, že potkáte milosrdné lži.

Dlouho jsem měla pocit, že věřící lidé prostě přirozeně mají krásný vztah s Bohem, tak jako má třeba spousta z nás v dětství přirozeně krásný vztah s maminkou. Ale postupem času zjišťuju, že to tak snadné možná není. Že spousta těch lidí sice vyroste v tom, že Bůh je, ale ten vztah tam nějak chybí. Že se objeví až časem, často nesměle či po různých obdobích nejistoty.

Že nikdy nebudu věřit stejně, jsem prohlašovala zejména proto, že jsem o tom byla přesvědčená. Přišlo mi samozřejmé, že nebudu věřit stejně hluboce, právě proto, že znám i pohled na svět bez Boha. Myšlenka, že Bůh být nemusí, pro mě vždycky byla přijatelná, zatímco pro věřící by to přece mělo být tak, že Bůh prostě je.

Dokud jsme malí, jsou věci pravda, protože "to tak prostě je", a zejména protože nám to říkali rodiče. Jak stárneme, začneme - a zvlášť u abstraktních otázek - čím dál víc potřebovat opřít své názory a znalosti o něco jiného, silnějšího. Tehdy možná Bůh přestává existovat "protože to říkají rodiče" a začíná existovat "protože něco jiného". Čekala bych, že tím něčím jiným je často právě vztah s ním, vztah dávající jistotu, že Bůh skutečně existuje.

Ale ten vztah se musel někde vzít. Možná při modlitbách, možná při mších, možná někde úplně jinde. Otázka vnitřní víry je prý dost intimní a často těžko popsatelná, takže nevím, nakolik se dá na něco takového vyptávat a zejména nakolik je možné dostat odpovědi. Ale když se ten vztah někde vezme, nějak, proč by se případně nemohl podobně vytvořit i u mě? Proč by se nemohlo stát, že si najednou uvědomím, že tu ten vztah vlastně je, že Boha znám a miluju?

Kdyby se něco takového mělo stát, byl by opravdu ještě rozdíl mezi mnou a těmi, kteří sice vyrostli ve věřícím prostředí, ale vztah s Bohem si také museli najít nějakou blíže neurčenou cestou? Když vezmu trochu absurdní analogii… pokud jedno evropské dítě vychovám v tom, že existují všechny kontinenty, a druhému zatajím Austrálii, a za spoustu let obě děti (třebas už dospělé) Austrálii navštíví, budou v ní věřit jinak?

(Já vím, Austrálii navštívit můžeš, ale s Bohem si nepokecáš… jen si nějak nejsem jistá, že to platí. Nevím, jestli člověk nemůže dostat něco ekvivalentního návštěvě světadílu, něco, po čem on sám prostě a jednoduše ví, že to celé je skutečné. Prostě jestli vlastně všichni nehledáme tu jistotu, že to tak je.)

Iracionální obavy

5. května 2015 v 23:15 | Uraluska |  Stoslůvkový deníček
Túúút. Túúút. Túúút.

A tak pořád dokola. Než to vzdáš. Alternativa je, že ti rovnou povědí "volaný účastník momentálně není dostupný".

Je to jako pokyn pro myšlenky, aby se okamžitě rozeběhly a začaly ti malovat ty nejhorší možné scénáře. Autonehody, přepadení, nešťastné náhody, ... Co na tom, že věci jako vybitý mobil, telefon někde zapomenutý či hlasitá hudba jsou reálnější. Vítězí strach.

A jak se teprve myšlenky rozletí, když volaného účastníka sháníš, protože se neozývá a pár lidí potřebuje, aby se ozval.

Nějak se smíříš s tím, že s volaným účastníkem se nepodařilo spojit. Ale neklid zůstane, dokud se sám neozve.