Když je potřeba psát silnější než chuť hrát na schovávanou...

Je suis Katka

14. června 2015 v 22:53 | Uraluska |  Články na pár slov
Drze přiřazeno k Tématu týdne Malá kapka v obrovském oceánu.

Možná vám titulek či přiřazení článku k Tématu týdne bude připadat laciné. Neříkám, že není. Celkově je nejspíš použití cizího příběhu laciné. Ale nedá mi to.

Inspiraci titulku asi nemusím vysvětlovat. Když na začátku ledna islámští extremisté vyvraždili redakci časopisu Charlie Hebdo, miliony lidí po celém světě psaly do statusů a sdílely na nejrůznějších sociálních sítích heslo Je suis Charlie. A ti, kteří nesouhlasili s formou a obsahem satiry v Charlie Hebdo, ale chtěli svou solidaritu vyjádřit, používali heslo Je suis Ahmed.

Jakou Katku mám na mysli, byste asi taky zvládli vymyslet, zvlášť když článek vzniká v době, kdy je na titulce Blog.cz stále odkaz na článek na Srdci. Katka, jedna z mnoha a mnoha blogerek na téhle službě, ale nejspíš (snad!) jediná, která se rozhodla dobrovolně ukončit svůj život skokem pod metro.

V článku Kroky osudu se vypisuje z děsivých věcí, zejména ze svého sexuálního zneužívání v dětství. Zatímco policie (doufejme) prošetřuje okolnosti Katčiny sebevraždy, na Srdci blogeři litují, že Katku nepoznali dřív a nemohli jí pomoci, další se dohadují o bezohlednosti sebevražd skokem pod metro či klasický vlak a o nevhodnosti takových dohadů v takové chvíli.

Mezi mnoha hlasy a mnoha komentáři se ale objevují i poznámky, které mi přijdou svým způsobem nejděsivější a nejdůležitější. To se dostávám k tomu tématu týdne. Katka se vší pravděpodobností byla jen jednou z mnoha dívek, respektive jedním z mnoha dětí, které zažijí sexuální zneužívání v rodině, a také jedním z mnoha lidí, kteří se perou s depresemi či následky něčeho fakt hnusného a nemají v ostatních lidech dostatečnou oporu. Ona je vidět, ale je svým způsobem právě tou malou kapkou.

Nikdo z nás neví a nemůže vědět, jak moc jinak se mohl či nemohl Katčin příběh vyvíjet. Jestli by se něco změnilo, kdyby její blog četlo víc lidí a alespoň slovně ji podporovali, kdyby se naopak některé komentáře neobjevily, kdyby ji někdo vytáhl na osobní setkání (pokud by se nechala), a dalších kdyby je mnoho.

Ale troufám si prohlásit, že okolo nás určitě jsou lidi, kteří přímo teď potřebují pomoc svého okolí. Možná pomoc s podáváním trestního oznámení, možná obětí, možná jen pochopení, tiché ujištění, že je neodsuzujeme, přestože se zrovna v nějakém smyslu nechovají ideálně.

Odhalování jakýchkoliv forem týrání je pochopitelně práce pro policii, OSPOD a kdo ví koho ještě. Ale všímavost a podání pomocné ruky je práce také pro každého z nás. Nejhorší je, že typicky nevíme, že teď je potřeba zabrat. Ti lidé, kteří mají fakt vážný problém, nepřijdou a nevybalí na nás: "Hele, je to takový blbý, ale mě někdo blízkej zneužívá, já se z toho začínám hroutit a potřebuju pomoc."

Mám za sebou pár kurzů pro dětské vedoucí, kde se učí, mimo jiné čeho si všímat, co může být znakem nějakého vážného problému, a stejně bych si ani omylem nevsadila na to, že problém poznám. Ale to jsem už dost odbočila od podstaty článku.

Snažila jsem se hlavně říct, že jen u nás je spousta zneužívaných dětí, které jejich zážitky (dá-li se tomu tak opravdu říkat) v nějaké formě doženou a způsobí jim problémy. V mezích toho, že jsem vyrostla ve skvělé fungující rodině (a tedy v rámci své naprosté neschopnosti skutečně se vžít do jejich pocitů), s nimi soucítím a doufám, že zbytek života přeci jen prožijí o kus radostněji.

Chtěla bych vyjádřit obrovskou podporu všem, kteří se s problémem sexuálního zneužívání dětí potýkají (ať už jako s vlastním zážitkem, nebo jako se zážitkem někoho jim blízkého), a neméně obrovský dík všem, kteří takto zneužívaným dětem pomáhají, stejně jako těm, kteří se snaží takovým událostem předcházet, a dojde-li na ně, důsledně postihovat viníky. Doufám, že nic takového nebudu muset nikdy řešit, ale ještě silněji a úpěnlivěji doufám, že zkříží-li se mé cesty někdy s cestami člověka, který to řešit musí, budu mít dost nerozumu na to, abych se zrovna chovala ne racionálně, ale tak, jak to tomu člověku pomůže, a dost síly na to, abych, protnou-li se naše cesty nějak výrazněji, to také dokázala řešit a dotyčnému pomoci. Svým způsobem doufám, že objeví-li se v mém osobním či internetovém životě nějaká jiná Katka, stanu se jedním z mnoha důvodů, proč se ona bude probíjet životem dál. To všechno se snažím vecpat do těch pouhých tří slov: Je suis Katka.

Protože spousta z nás umí zázraky se slovy na papíře, spousta z nás umí zázraky s foťákem v ruce, spousta z nás umí zázraky s nějakým hudebním nástrojem, ale málokdo z nás umí zázraky s cizími životy. A to je druhý pohled na malou kapku v obrovském oceánu - když všichni přispějeme svou troškou radosti či naděje, ono to ten oceán na ovlivnění něčího života dá. A to už bude jedno, jestli ovlivňujeme život někoho, jehož problémy jsou jasně vidět, nebo někoho, kdo si své starosti nosí v sobě.
 

Poznat a (ne)hodit kamenem

7. června 2015 v 16:46 | Uraluska |  Články na pár slov
Sepsáno na Téma týdne Jeden den v cizím těle

Je to nejspíš už dost dávno, kdy jsem opravdu chtěla být v cizím těle, a i tehdy to mnohem víc bylo v cizí roli než skutečně v cizím těle. Ani v těch pár dnech, kdy jsem téměř neslyšela, jsem o cizí tělo nestála, to jsem jen chtěla svůj sluch zpátky. Vím, že jsem kdysi chtěla být chovatelkou pokémonů (pozor, chovatelkou, nikoliv trenérkou), ale spíš než stát se nějakou postavou jsem se chtěla náhle ocitnout v pokémoním světě. Nevím, jestli jsem si někdy hrála na princeznu, ale určitě jsem si hrála třeba na doktorku. Jak ovšem říkám, to mi šlo víc o roli doktorky než o tělo nějaké konkrétní.

Ani teď v dospělosti... možná pro mou psychiku raději řekněme v pokročilém dospívání, netoužím být v cizím těle. Snad jen když si zrovna nejsem schopná otevřít marmeládu a musím žádat kolegu v kanceláři, brala bych mužskou sílu. Občas by se mi líbilo vidět svět cizíma očima, ale na to by přítomnost v cizím těle fungovala, jen kdyby zahrnovala i cizí myšlení (a k tomu bych si potřebovala zachovat to své, abych si z toho mohla něco odnést, takže by to nejspíš bylo celé pěkně divoké).

Když už se mi to prolíná skoro všemi články, občas zatoužím vidět svět očima člověka, který hluboce věří v Boha. Jindy bych zas chtěla pozorovat dohady ajťáků očima někoho, kdo informatice rozumí méně než já. Taky by mě kolikrát zajímal pohled vyučujících na nás studenty, ať už ve chvíli, kdy si špitáme o přednáškách, usilovně přemýšlíme nad písemkou či se neobratně vytáčíme u ústní zkoušky.

Ničemu z toho ale není na překážku mé tělo, nýbrž mé myšlení. Tak v čím těle bych se mohla chtít ocitnout, aby to byla nějak zajímavá zkušenost?

Dost možná v těle člověka, vůči kterému může mít společnost klidně spoustu předsudků na základě jeho vzhledu. Nebo na základě jeho postavení, pokud je z toho vzhledu vidět.

Stát se na den třeba holkou, která regulérně nemůže chodit a pohybuje se pouze na vozíčku. Stát se špinavým, otrhaným, smradlavým bezdomovcem. Stát se holkou, která má pořádnou nadváhu. Stát se nevidícím či neslyšícím člověkem (ale ideálně si z jeho myšlení vypůjčit schopnosti, abych byla srovnatelně samostatná). Stát se někým, kdo z fyziologických důvodů nemůže pořádně artikulovat. Stát se Romkou, Vietnamkou, Číňankou, Afričankou. Stát se prsatou blondýnkou. Stát se klukem s výrazně dívčími rysy.

Stát se takovým člověkem, prožít den v jeho těle a pak si (možná) stát za svými prohlášeními, že s předsudky to není až tak žhavé, že většina lidí jimi netrpí, nebo je alespoň dokáže rozumově odfiltrovat. Že vymlouvat se na ně je laciné a že nejlépe se s nimi bojuje prostě tak, že člověk je a raduje se.

Nebo se stát člověkem, který to vážně má těžké. To může být zas někdo s postižením, nebo třeba máma těžce nemocného dítěte. Člověk trpící ošklivými depresemi. Nebo někdo po hodně ošklivém zážitku, pohybující se mezi lidmi, kteří o tom vědí a třeba s tím neumějí moc pracovat. Jen tohle všechno už vyžaduje ocitnout se v cizím těle i s cizími myšlenkami, pocity, vzpomínkami.

Prožít takhle den a pak (ne)rozvádět své teorie o tom, že se to všechno dá zvládnout a že takové věci lidi neomlouvají, pokud se chovají hrozně.

Ne, nechystám se si tu nějak moc sypat popel na hlavu, obecně se považuju za dost tolerantní a ohleduplnou. Ale nepopírám, že si věci často představuju jako Hurvínek válku.

Třeba jsem vždycky chápala, že pohybovat se na vozíčku po městě je náročné. Věděla jsem, že třeba v pražském metru je mezera mezi nástupištěm a vagonem zákeřná, věděla jsem, že chybějící nájezdy můžou dost zkomplikovat život a že lampy uprostřed chodníku začnou v člověku najednou probouzet vražedné sklony. Prostě mi to všechno bylo jasné. Pak jsem jednou asistovala klukovi na vozíčku, musela jsem ho dostat domů.

A najednou to, že bezbariérové cesty jsou kolikrát o dost delší, dostalo úplně jiný rozměr. Zjistila jsem, že čert vem mezeru v metru, ale takový kostky na Václaváku, to je něco. A že to, že s člověkem na vozíčku se při tlačení vozíku špatně mluví, rozhodně není jen fráze. Od té doby jsem zvládla i věci jako protažení vozíčku rozmoklou lesní cestou s popadanými kmeny, ale stejně raději netvrdím, že chápu, co pohyb na vozíčku obnáší.

Nebo mi přišlo, že chápu stres a vyčerpání maminek, jejichž děti trpí nějakou ošklivou epilepsií či čímkoliv jiným, co s sebou nese časté záchvaty, ať už je přesná podoba záchvatu jakákoliv. Víte jak, prostě je to věčný stres, nejde si jen tak odpočinout, jen tak vypnout, je to vyčerpávající a vůbec.

Mno, zažila jsem jako organizátorka akci, jíž se účastnila holčina, která přesně takové záchvaty měla. Neměla je ani tak často, ale trvaly dlouho a bylo žádoucí při nich dohlížet, že si příliš neublíží (protože zařídit, aby si neublížila vůbec, jednoduše nebylo v našich silách). Pocity, které jsem dotčeným maminkám připisovala, neměly nic společného s frustrací z toho, že je pozdě, i pokud půjdu spát hned, budu ráno nevyspalá, a přece tu musím zůstat a dohlédnout na ni. Náročnost, kterou jsem si pro takový dohled představovala, rozhodně nezahrnovala výběr mezi dojít si na záchod a neopustit ji.

Měla jsem to pár dní, příležitostně, a i tak s pomocí několika dalších organizátorů. Ne, vážně netuším, jak se skutečně cítí a co skutečně zažívají mámy dětí, které se záchvaty bojují těžce.

Nejen tyhle zážitky mě naučily být opatrná s prohlašováním, že nějaké cizí těžkosti chápu a umít si je představit. Přesto se často neubráním pocitu, že to či ono přece nemůže být až tak zlé, že to ve skutečnosti musí jít zvládnout s úsměvem a že by se lidi měli víc snažit. Třeba by den v cizím těle byl další cennou lekcí na toto téma.

Co vy? Plnili byste si dnem v cizím těle sny, nebo byste si tím raději nechali dát lekci?
Zjistili jste někdy, že jste si cizí život představovali hodně zjednodušený?

I dny obyčejných věcí jsou fajn

7. června 2015 v 16:25 | Uraluska |  Výkřiky k davu
Včera v Praze skončily Dny víry. Když jsem o nich v jejich průběhu dohledávala nějaké další informace, narazila jsem i na občasné stížnosti lidí na tohle pojmenování. Že prý proč dny víry, když víra je normální, když člověk věří každý den, stejně jako každý den spí, dýchá, …

Mírně mě to nadzvedlo ze židle, a nebude to zdaleka jen tím, že sama něco o všední, každodenní víře prohlásím jen těžko. Znamená snad to, že je něco všední a obyčejné, také to, že si to nezaslouží naši pozornost, ať už v podobě oslavy, společného praktikování, přednášek na související témata, nebo třeba v mnoha ohledech nesouvisejících akcí, které mají za cíl prostě na věc upozornit a připomenout ji?

Proč by nemohly být třeba dny spánku? To, že lidé spí každý den, je nejspíš pravda ještě mnohem víc než to, že každý den věří. A přece se mimochodem nedá tvrdit, že každý člověk spí správně a dostatečně. Vždyť by mohla být na pár dní zřízená místa, kam si kdokoliv může jen tak přijít, lehnout si a odpočívat. Můžeme udělat přednášky o fázích spánku, o psychologických (a třebas i nepsychologických) výkladech snů, o poruchách spánku. I téma spánku konkrétně, a zvlášť pak odpočinku celkově, je fotogenické, tak by snad mohla být i nějaká výstava. A což takhle ňuchání nad spícími plyšáky nebo polštářové války?

Nebo dny dechu? Kolik z nás umí tak základní věc jako cíleně dýchat do hrudi a do břicha? Pro spoustu lidí je to rutina, ale třeba nejsem jediná, kdo s tím má problém. Co jsou zač takzvaná dechová cvičení, která se doporučují při nervozitě? Kolik lidí se za minutu nadechne častěji než vy a jak se dýchá pod vodou? Jak v extrémně vlhkém prostředí a jak v kyslíkovém stanu (ponechme teď prosím bokem otázku neetičnosti takových stanů ve sportovním tréninku)? Může člověk zdokonalovat svůj dech?

Jisté kouzlo by mohly mít i dny lásky. Je možné lásku nějak zadefinovat? Liší se láska k člověku od lásky ke zvířeti? Jak odlišit lásku od jiných pocitů, ať už od přátelství, závislosti, obdivu či čehokoliv jiného? Dají se takové věci vůbec oddělit? Jen to by mohlo vydat na spoustu přednášek a besed. Mohli bychom mít místa, kam se lidé, budou-li chtít, přijdou vyznat z lásky. Daly by se uspořádat koncerty, může se podpořit aktivita zadarmových obejmutí (free hugs). Přidejte pár filmů o lásce a festival lásky máte skoro hotový.

Nebo by se daly dny lásky pojmout trochu netradičně, ale to už odbíhám od myšlenky normálních věcí... Trochu mě mrzí, že jsem nikoho nezkusila nadchnout pro svůj pár let starý nápad uspořádat něco, těžko říct, za co bych to vlastně měla označit, jestli za setkání, festival. Nicméně název to mělo, "Láska se neptá, lidi ano". Představovala jsem si, že by se v nějaký den či o nějakém víkendu mohlo umožnit setkání s lidmi žijícími v jakkoliv neobvyklém vztahu či majícími neobvyklé chutě - setkání s homosexuály (je mi líto, pro některé lidi to stále neobvyklé je), lidmi praktikujícími BDSM, pedofily, transsexuály, partnery z různých etnik, … Všechno pěkně v jeden čas na jednom místě. Znamenalo by to sehnat lidi, řešit bezpečnost a kdo ví co ještě, ale… No dobře, raději se vraťme k těm obyčejným věcem.

Máme den Země a taky světový den vody. A určitě jejich zavedením nikdo nechtěl říct, že bychom se mimo tyto dny neměli o svou planetu či o životodárnou kapalinu zajímat. Nic nám nebrání obdivovat je klidně v úplně jiném ročním období. Jen nás mimo tyto dny nic moc nenutí se o ně zajímat, nebo si třeba jen uvědomit, že tu jsou. Máme den matek, a taky to určitě neznamená, že svoje mámy máme milovat a obdivovat pouze tu druhou květnovou neděli. Dokonce nás nic nenutí to udělat během ní, ale neděláme-li to jindy, je takový den dobrou záminkou.

A máme třeba svatého Valentýna. Ten vlastně trpí něčím podobným. Část lidí ho odmítá jako americkou tradici (což mi přijde malinko smutné s ohledem na to, že šlo o evropského kněze, ale budiž, minimálně do vnitrozemní Evropy se slavení opravdu dostalo odjinud), část lidí ho nadšeně slaví a část se nad ním rozčiluje, že svého partnera přeci milují pořád, tak proč by mu to měli dokazovat nějak speciálně. Však ten svátek není o tom, že člověk bezpodmínečně musí zrovna dnes vyznat lásku či připravit malé překvapení, ale pokud to běžně nedělá, nebo k tomu snad potřebuje záminku, právě ji dostal.

Nějak podobně jsem za sebe vnímala i Dny víry. Nikoliv jako náznak, že víra je něco vzácného, nýbrž jako připomínku těm, kteří celkově věří málo, záminku těm, kteří na svůj duchovní život nemají dostatek času, a pozvánku těm, kteří v nějakém více či méně doslovném slova smyslu nevěří.

A jsem ráda, že byly. Zčásti kvůli svému vlastnímu hledání, zčásti prostě kvůli tomu, že podělit se o všední věci a pozvat k nim i jiné lidi je jednou za čas fajn.
 


Něco za nic a příště něco

26. května 2015 v 22:59 | Uraluska |  Ozvěny myšlenek
Už jste někdy hlasovali o tom, jestli chcete hlasovat? Možná je to podobný pocit, jako když si teď lámu hlavu, jestli si lámat hlavu, když přemýšlím, jak moc o něčem přemýšlet.

To bylo tak. Dostala jsem něco jako dárek. Nechce se mi to příliš upřesňovat, protože i když jsem dost možná už teď bezpečně identifikovatelná, chci si hrát na tajemnou a neposkytovat příliš mnoho nápověd k tomu, kdo jsem, ale něco málo povědět či naznačit musím.

Tak tedy, dárek. Neřekla bych mu zrovna maličkost, ač by se to tak asi dalo vnímat. Nevím, jak problematické bylo mi ho dát. Určitě ale vím, že mi byl dán se slovy, že to není za nic. Že to jen, když už něco.

A já se od první chvíle tetelila radostí (a vztekala sama na sebe, že v té chvíli neumím pořádně zareagovat). Teď z něj mám ještě větší radost. A mám také silný pocit, že dotyčnému musím dát něco za to. Ne takové to musím, protože mi to někdo nařizuje, ani musím jako musím se to naučit, jinak mě vyhodí, ale musím jako hodně moc chci.

Jenomže tady vstoupila do hry ta věčně přemýšlivá část mé duše. Ta, co si asi ráda komplikuje život a hledá problémy tam, kde nejsou. Ta, co někdy vidí věci, krásné i šílené, které jiným zůstávají ukryté.

Přemýšlím, jestli tím pak neshodím či neposunu do jiné roviny to za nic. Jako by to pak sice stále bylo "za nic, co už jsi udělala", ale taky to bylo "za to, co v reakci uděláš". Víte, mám z toho trochu pocit, jako bych neuměla přijmout fakt, že to je právě jen tak. Jako bych se neuměla smířit s tím, že mít z toho radost bohatě stačí.

Co myslíte, je na té úvaze něco, nebo vážně hledám problémy tam, kde nejsou?

Mě na tom asi nejvíc... trápí? To myslím není to slovo, které hledám, jenže "mate" taky není to, co chci říct... prostě vrhá zpět do víru myšlenek, že sama už jsem kolikrát lidem něco jen tak dala. Někdy úsměv, někdy vyjití vstříc v tom či onom, někdy věci mnohem hmotnější. A nechtěla jsem za to nic, dokonce jsem sama byla v rozpacích, když se mi to někdo snažil oplatit.

Sami sebe hodnotíme jinak než ostatní.
A ostatní hodnotíme podle sebe.
Áchjo.

Já chci okamžitě příležitost tomu člověku taky něco dát jen tak. Ale opravdově jen tak, ne "jen tak (a tím jsme vyrovnaní)". No, možná je to dobrá motivace otevřít oči a všímat si možných maličkostí a velikostí.

Taky už jste si někdy lámali hlavu nad něčím, na čem nebylo co řešit?


(Mimochodem, titulek je záměrně zkomolený verš "něco za něco a příště nic" z písničky Něco za něco od Nezmarů. Vůbec si nejsem jistá, jestli chápu její text, takže nebudu nic říkat o tom, nakolik se hodí k tématu. Ale už před několika lety mě zaujala na první poslechnutí, a když jsem vymýšlela nadpis, prostě mi naskočila.)

První várka slíbených termínů

26. května 2015 v 22:38 | Uraluska |  Směr Časový bankrot
Někdy bych asi měla sepsat aspoň pár slov o tom, co je tohle za projekt. Ale pro teď povím jen, že vznikl právě proto, že těch "někdy bych měla" je až moc.

Už měsíc a půl se bojím slibovat si termíny, protože se bojím jejich nedodržení. Ale pokud se chci naučit termíny stíhat a práci zvládat, asi není správná cesta vyhýbat se čemukoliv, kde se ke stihnutí nějakého termínu zavazuju.

A tak dnes prohlásím některé termíny za bankrotově slíbené. Nepředpokládám, že tajuplné zkratky někomu něco řeknou, a o to jde. Ne o to, abych se pak mohla tvářit, že to bylo něco jiného a ve skutečnosti jsem všechno stihla, ale... prostě aby ne každý věděl. U sebe v počítači mám ke zkratkám poznamenané i méně kryptické varianty. A kdo ví, třeba si jednou troufnu být upřímná i tady.

V každém případě na blogu je to zejména proto, abych měla pocit, že to někde je, že do mě někdo může šťouchat, jak jsem na tom a proč jsem to ještě neudělala.

Tak tedy, sliby zejména rychlé práce na dny příští:
  • MPSS: do příštího pátku, tedy do 5. 6.
  • KZPS: do čtvrtečního večera, tedy do 28. 5., 22:00
  • KZSH: do nedělního večera, tedy do 31. 5. 22:00
  • CTPS: do nedělního večera, tedy do 31. 5. 22:00 (mezi námi, tohohle se dost bojím, jestli stihnu)
  • HELP: do pondělního večera, tedy do 1. 6., 22:00 (heh, tahle zkratka má sice dobrý smysl, ale jako anglické slovo je taky dost výstižná)
  • DAKE: do příštího pátku, tedy do 5. 6. (tohle tedy nějaký čas zabere... ale budiž to také slíbeno)
Dobře, to by pro teď mohlo stačit. Jsem na sebe zvědavá, jak se mi povede. Ale doufám, že převážně dobře.

Černobílý ještě nemusí být binární

25. května 2015 v 17:06 | Uraluska |  Články na pár slov
Sepsáno na Téma týdne Černobílý svět

Huh, přemýšlím, kolik čtenářů jsem si odradila použitím toho pro leckoho tajuplného či děsivého slovíčka. Ale příliš se pohybuji mezi ajťáky a mé vyjadřování dávno pochytilo nádech ajťáčtiny.

Kdysi mě trochu vyvedl z míry nějaký grafický editor. Chtěla jsem klasickou fotku z digitálního foťáku převést na černobílou, ale v efektech nic jako Černobílý nebylo. Pak jsem to, co jsem hledala, našla pod heslem Odstíny šedi. Tomu, co jsem chtěla, to vlastně bylo mnohem blíž.

Svět z černobílých fotografií nebo černobílých filmů bychom asi klidně mohli za černobílý označit také. Ale v takovém světě přeci nejsou jen dvě barvy. Je v něm spousta té šedé, je v něm světlo a stín, jsou v něm ostré hrany i plynulé přechody.

A přesto označením černobílý většinou myslíme dvě jasně oddělené možnosti. Když nabádáme lidi, ať svět nevidí tak černobíle, neznamená to typicky, aby si začali všímat barev, ale aby uznali nějaké možnosti mezi dvěma extrémy. Aby z toho, že je něco černé, neusuzovali hned, že je to bílé, ale třeba tmavě šedé.

O kolik snazší by to všechno bylo, kdybychom se nemuseli k nečernobílému vidění světa nabádat. Kdyby každý uvažoval i druhou stranu mince, a taky možnost, že mince dopadne na hranu, nebo že po dopadu ještě znovu spadne, bude padat dál a nakonec třeba dopadne s jiným symbolem. Kdyby to každý bral tak, že věci jsou dobré i špatné zároveň, že můžou být v něčem dobré, v něčemu špatné.

Nebo by to všechno bylo mnohem těžší? Takových možností navíc, tolik myšlenek k rozvedení, a času stále stejně. Mohli bychom toho dělat stále stejně, kdybychom o všem víc přemýšleli? A byly by ty úvahy tak cenné, aby stály za zahození části jiné práce?

Ony ani myšlenky o černobílém světě nejsou černobílé, tamhle prosvítá světlo a tady je temné zákoutí…

(Ne)Náhody kolem mě

23. května 2015 v 21:00 | Uraluska |  Tápání u křížku
Tak si říkám, co si myslet o různých náhodách, které se mi teď dějí na každém druhém kroku. A když ne na druhém, tak na třetím. Celkově hodně věřím na to, že to, čeho si všímáme a co nás zaujme, překvapivě mnoho vypovídá o našich potřebách a pocitech. A že speciálně máme-li pocit, že se něco, co se z podstaty děje spíš náhodou, v našem životě děje překvapivě často, bývá to buď něco, po čem toužíme, nebo čeho se bojíme. Ale co když se to opravdu jen děje podivně často? A co když je něco opravdu jen zajímavá okolnost?

To, že jsme zrovna my tři šli tmou, až jsme vylezli přímo před kostelem. (Bylo by na dlouhé vyprávění, kdo jsou ti další dva a proč zrovna my tři je něco zvláštního, ale zahrnovalo by mimo jiné naši diskusi o víře.)

To, že mě v metru upoutal zrovna plakátek na Dny víry.

To, že se mě tuhle v autobuse nějaká naprosto neznámá paní ptala, jestli jsem pobožná.

To, že v knížce, do které jsem se před pár dny začetla, podle všeho fantasy pohádce pro děti, se nějaké slovo odvozené od křesťanství objevuje bez nadsázky na každé stránce.

To, že si najednou uvědomuju křesťanský motiv v písničkách, které mám už několik let ráda.

To, že jsem při zvědavém, napůl náhodném nakouknutí do snílkovského Adita odjevila zrovna Rady Zkušeného ďábla a skrze diskusi pod jedním článkem něco víc ze života C. S. Lewise.

To, že mě nedávno zvědavost a rozklikávání profilů lidí, co napsali příspěvek na stránku jedné události, dovedly až na facebookový profil Akademické farnosti Praha - Salvátor.

To, že ve městě najednou potkávám mnohem víc lidí s křížkem na krku (nebo si jich mnohem víc všímám?).

Vlastně i to, že se kvůli maturitám najednou řeší, jestli mají lidi znát biblické příběhy…

Jsou to všechno jen obyčejné náhody, nebo je to něco víc? A mám něco odvozovat z toho, že si jich tolik všímám a tolik mě fascinují?

Dávno nevíme, co se nevědělo

23. května 2015 v 20:52 | Uraluska |  Články na pár slov
Sepsáno na Téma týdne Z generace na generaci

Už odmalička se děti učí o světě. Od rodičů, prarodičů a dalších příbuzných, od jiných dětí, známých i cizích, vlastně od cizích lidí celkově, později od učitelů, vedoucích, trenérů, … Když přehlédnu ty jiné děti, dá se říct, že se od starší generace dozvídají, co ta už stihla zjistit a vykoumat o světě. To je něco, co nám zůstane, i když zestárneme; jen už se pak nutně neučíme od starší generace, ale třeba i od té mladší.

Dříve nebo později se také začneme učit, že to či ono se dříve nevědělo. Lidé před sto lety neměli počítače, ve středověku nebyla žádná elektrika, natož splachovací záchody, a v pravěku toho nebylo daleko více. Zjistíme také, že to, co běžně známe my, možná lidi z jiných koutů světa zas tak běžně neznají.

Ale lidi zapomínají, a právě znalosti o tom, co se neví, se zapomínají snadno. Naopak těžko se uvažuje o světě tak, aby člověk vynechal právě ty nové poznatky. Pro začátek proto, že si člověk musí uvědomit, co má vynechat.

Relativně nedávno jsem zažila trochu šok a trochu prozření právě ve stylu "hej, ony se ty věci vlastně ještě nedávno nevěděly". Nebylo to v souvislosti s Internetem (ostatně, Internet se sice "narodil" dřív než já, ale svět de facto bez něj si pamatuju), ale s něčím, co je tomu tématu generací vlastně taky blízké, a to DNA.

Ani nevím, kdy jsem se naučila, že nějaká DNA existuje, ale dávno to vím. Sice bez podrobností, nicméně lecos o její funkci tuším. Ovšem informace, že její funkce a správný tvar byly pořádně popsané až v padesátých letech 20. století, mě lehce vyvedla z míry. Protože tohle přece lidstvo dávno zná. No, zjevně ne tak dávno.

Nebo něco úplně jiného… psala jsem asi před dvěma lety povídku, měla jsem ji už rozmyšlenou a opravdu sepisovala, když jsem se sekla. Jedna klíčová scéna předpokládala, že má hrdinka měla ve svých 16 letech, což vycházelo někam na rok 1990, s sebou na výletě mobil. Hmmm, asi ne. Přitom kdybyste se mě zeptali, kdy se začaly rozšiřovat mobilní telefony, zamyslím se a řeknu, že někdy po roce 2000.

Jenže víte jak, člověk se zamyslí, jak by se k někomu mohla dostat důležitá zpráva, když je dotyčný někde mimo domov - a mobil je přece tak evidentní řešení.

Abychom ovšem byli fér, tohle není jen mezigenerační. Pamatuju si, když mi kvůli jednomu projektu něco vysvětlovali lékaři. Asi třikrát museli své povídání zjednodušit, než jsme se domluvili. A když já před svými kamarády básním o něčem lingvistickém, občas to taky trvá několik otázek na to či ono, než pochopí, o čem to mluvím - poté, co jsem na sebe hrdá, jak jednoduše podané jsem si to připravila.

Každopádně s tím, jak se dozvídáme věci od starších lidí, a hlavně s tím, jak se objevují nové pokroky, objevy a vynálezy, posouvá se mezi generacemi vnímání toho, co je normální a běžné; posouvají se naše očekávání, co budou lidi znát a používat. Není to dobré ani špatné, jen přirozené… a občas velmi zajímavé.

Zjednodušený svět

23. května 2015 v 20:50 | Uraluska |  Stoslůvkový deníček
Otvírám jeden odkaz za druhým.

"Nesnáším dnešní generaci, jak je zkažená." Zavřít.
"Rozhodně bych raději zachránila zvíře než člověka, protože to zvíře přece za nic nemůže, zatímco lidi jsou zlí." Zavřít.
"Internet má i své výhody". Odeslat komentář.
"Dneska mě ty moji parchanti fakt vytočili." Zavřít.
"Je to děsně proti přírodě a nechápu, jak to někdo může chtít podporovat." Zavřít.
"Co dodat, vystoupení se povedlo a doufám, že si to brzy zopakujeme." Odeslat komentář.
"Hajzlové černý, furt by jenom kradli." Zavřít.

Napadne mě, jestli není až příliš snadné vytvořit si svět, kde mohu s lidmi jen souhlasit a obdivovat je.

Ne Jidáš, to my jsme zradili

12. května 2015 v 22:38 | Uraluska |  Výkřiky k davu
Tak po troše váhání jdu i já zkusit využít humbuk okolo letošních maturit z češtiny k tomu, abych si zvýšila návštěvnost blogu. Bez Autorského klubu, navíc týden po maturitách, mi to asi nebude zase tolik platné, ale beztak začínám mít potřebu vykřičet svůj názor do světa.

Dneska (a hlavně za sebe) nechci kopat do maturantů (přestože někteří z nich by si to jistě zasloužili) ani do lidí z Cermatu (kteří by si to rozhodně zasloužili také). Chystám se trochu kopnout do všech těch lidí, kteří se teď do maturantů opřeli a vykládají, jak dnešní maturity nestojí za nic a půlka těch lidí se k maturitě ani neměla dostat. Ze všeho nejvíc do těch, kteří si to v klidu zkusili a zvládli, takže to přeci muselo být úplně triviální.

Nechci nikomu brát ani názor, ani pocit, že dřív byla maturita náročnější, a tedy hodnotnější. Pro začátek třeba proto, že takovému pocitu také podléhám. Naprosto souhlasím s tím, že někteří maturanti se k maturitě neměli vůbec dostat. Jenže bychom neměli zapomínat, že maturita je pro spoustu lidí hodně stresující záležitost, a jako takovou bychom ji měli hodnotit. Stejně tak bychom měli hodnotit výkony při ní podané a jakousi (ne)relevanci zkoušení testů někde v pohodlí domova.

Třeba já sama nejsem trémistka a na nějaké ošklivé nervy před důležitými událostmi netrpím. Pokud už na mě význam nějaké události dopadne, tak typicky tím, že se na ni snažím pořádně připravit. Prostě ve chvíli, kdy dojde na věc, se uklidním a podám výkon. Ale znám spoustu lidí, kteří při těch důležitých událostech opravdu bývají nervózní. S lehkou nadsázkou vám v tu chvíli neřeknou, ani jak se jmenují. V některých případech bez nadsázky.

Taky je trošku rozdíl mezi aktivní a pasivní znalostí. Vzdělaný člověk by pravděpodobně měl mít tu pasivní znalost mnohem větší než aktivní. Je jedno, jestli jde o principy jednotlivých vědních oborů, slovní zásobu, tradice nebo třeba ty problematické náboženské, mytologické, historické a vůbec další postavy. Navíc si myslím, že je dost rozdíl mezi znát jako vědět, nebo aspoň tušit, o čem se mluví, když to někdo zmíni, a znát jako hned poznat a sám si vybavit.

Celou dobu mířím k tomu, že správná argumentace by prostě neměla být nic jako "dneska jsem si to doma v klidu zkusil, ani jsem se na to moc nesoustředil a maturitu bych udělal, takže nechápu, jak to ti maturanti mohli nevědět". Argumentací pro žalostný stav znalostí maturantů může být něco jako Tak jsme dneska konečně psali ty testy, kterýma nám šéf už skoro dva měsíce vyhrožoval, že kdo je nenapíše, nedostane prémie. Nakonec to byly skoro maturitní testy z češtiny. A víte co? Napsal jsem to, včetně té otázky, co nebyla úplně na češtinu. Takže maturanti, zamyslete se.

Pro zajímavost fiktivní úryvek z díla, aneb když už na styl maturit, tak pořádně:

"Ale vždyť to není možné," namítl už poněkolikáté John.
V Anthonyho pohledu, teď zrovna upřeném právě na Johna, se mísí pobavení a zoufalství.
"Co máme udělat, abys nám uvěřil?" ptám se skoro vyzývavě.
John bezmocně klopí hlavu k zemi. "Jistě, bylo by to krásné, ale…," nedořekne.
Říkám si, že stát tu svatý *****, raději bych o čemkoliv přesvědčoval jeho. Člověk skoro lituje, že nemá rány v boku, kterých by se John mohl dotknout.

(doplňte na vynechané místo jméno apoštola)

Jelikož mi vyjadřování myšlenek jde v představách mnohem lépe než ve článcích, zkusím ji tu zformulovat ještě dost explicitně. Mám trochu pocit, jako bychom maturanty sami trochu zradili. Ne tím, že bychom od nich chtěli něco nehorázného, ale že je s odvoláním na nesrovnatelné podmínky soudíme, a co hůř, odsuzujeme. Že neřekneme "Jo, ten stres je ale mrcha, co?", ale "Jako pokud ti tohle nebylo jasné, tak nemáš u maturity co dělat".

A teď mě prosím omluvte, jdu si pustit Medvídka… "Za třicet stříbrných z medvídka padá sníh a ti římští psi ho sjíždějí na saních, o Vánocích…"

Nebo mi povězte, co si o tom všem myslíte vy :)

Kam dál